Stalo se to v těžké době a na zcela nečekaném místě.
Svůj život dělím na dvě části: předtím a teď. Předtím bylo plné nejrůznějších trápení – od čistě domácích jako „jak zaplatíme tento měsíc účet za elektřinu“ až po existenciální jako „jaký osud by mě čekal, kdybych se narodila třeba ve Francii“.
A jestliže na první otázku se ještě dalo odpovědět, i když s obtížemi, druhá byla ve věčné tmě. V tunelu se neobjevil ani záblesk světla.
Nevdávala jsem se z lásky, ale protože jsem musela. V těch dobách a tam, kde jsem žila, bylo zůstat v pětadvaceti letech bez legitimního muže po boku považováno téměř za prvotní hřích.
Po mých čtyřiadvacátých narozeninách mi rodiče začali připomínat dluh, který jsem měla vůči sobě i jim. Netuším, proč se do toho vyúčtování pustili i oni, ale to je fuk.
Postupně se k rodičovskému chóru nespokojenosti přidali i mámini příbuzní, sousedé a přátelé. Došlo to tak daleko, že jsem chodil s přáteli do kina skoro jako partyzán (rychle jsem proletěl vchodem a zmizel za prvním rohem v zákrytu stromů).
Bohužel mě vždycky někdo z našeho bloku zahlédl, nahlásil mě a večer jsem byla podrobena křížovému výslechu: „s kým jsi chodila“, „myslí to s tebou vážně“ atd. Nakonec mě to přestalo bavit a vzala jsem si bývalého spolužáka, aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela. Nakonec jsem skončila s manželem, i když jsem se vdala dobrovolně.
Neměla jsem čas studovat jako ostatní a po narození dvou dcer jsem zůstala dlouho doma. Popravdě řečeno, tuto část svého života jsem měla ráda.
Líbilo se mi být matkou, starat se o holky, česat je, šít jim oblečení (to byla jedna z dovedností, které jsem uměla dokonale). Stále jsme však neměli dost peněz.
Můj manžel neměl specializaci ani schopnosti. Neustále měnil zaměstnání a nikdy nikde dlouho nevydržel. Často byl bez práce. Pak jsme sáhli po přidělených penězích, protože jsme se neměli na koho spolehnout a museli jsme platit účty a živit děti. Ale náhodou jsme byli děti: pokorné, hodné, učenlivé.
První krok…
V jednom z let se manželovo období bez práce protáhlo déle než obvykle.
Děti byly dospělé, nejstarší dcera se chystala maturovat. Zima byla velmi tuhá.
Můj muž, jinak mírný člověk, poprvé sáhl po brandy.
Vychutnával si ji. A tak zapíjel vztek způsobený patovou situací, v níž jsme se ocitli.
Navrhla jsem mu, aby začal doma šít a spravovat oblečení. To bych zvládla. Ale on mě odřízl s tím, že není ženskou prací živit rodinu. Krize se prohlubovala a prázdných lahví od brandy v naší spíži přibývalo.
S velkými změnami se věci staly nesnesitelnými. S příchodem demokracie jsme zůstali doslova bez chleba. Jedna z mých dívek odmaturovala a hned ji přijali ke studiu, ale druhá se nyní chystala maturovat. Můj muž byl neustále opilý. Ani se nesnažil hledat si práci. Peníze, které jsme za ta léta našetřili, byly téměř pryč. A pak začal být zlý.
Jednou v noci se mě pokusil osahávat, podařilo se mi schovat v ložnici. Další noc mě postavil, strčil mi ruce do krku a opileckým hlasem mi syčel do ucha: “Kde jsou ty schované peníze?” “Vždyť je to jenom moje vina.” V tu chvíli přišla domů nejstarší dcera a zděšená tím, co se děje, se vrhla otci na záda. Nevím, jak našla sílu dostat ho ode mě pryč. Na události, které následovaly, si téměř nepamatuji. Později mi bylo řečeno, že zavolala na pomoc sousedy a společně ho vyhodili z domu. Po nějaké době jsme se rozvedli, ale bolest ve mně zůstala.
Sama jako žena se dvěma velkými holkami uprostřed krize nebyla těžká, ale vyloženě náročná situace. Moje dcery mě však nenechaly na holičkách. Starší přešla na dálkové studium a začala pracovat jako servírka. A já jsem vytáhla šicí potřeby a vzpomněla si na své staré dovednosti. V této těžké době neměli lidé peníze navíc na nákup nového oblečení, takže jsem si rychle získala věrné zákazníky. Život šel tak nějak dál.
Nemůžu říct, že jsme to měli lehké, ale alespoň jsme se uživili. Moje starší dcera se naopak v práci seznámila s cizincem. Začali spolu chodit. Rozhodnutí vdát se mě nepřekvapilo. Měli skromnou, ale velmi milou svatbu a odjeli do zahraničí. Než jsem se nadála, stala jsem se babičkou.
Její manžel se ukázal jako úžasný – třásl se o ni i o jejich dítě. Pomáhali mně i mé malé dceři finančně. Život se stal jednodušším.
Předtím a teď
V tu chvíli jsem začala srovnávat svůj život s tím, jak jsem žila v těžkých dobách předtím. Naučila jsem se častěji usmívat.
Dokonce i mé držení těla se narovnalo. Nezbohatli jsme, ale alespoň jsme žili v klidu.
Moje malá dcera odmaturovala, přihlásila se do zahraničí a s pomocí nevlastní matky odjela studovat do USA.
Byla jsem smutná, že je ode mě tak daleko, ale věděla jsem, že je to pro její dobro. Starší dcera vycítila, že se se mnou něco děje, a rozhodla se zpestřit mi rutinu nečekaným dárkem – jen tak, bez důvodu.
Poslala mě na “vodní” výlet – plavbu po Středozemním moři. Bylo to poprvé, co jsem se plavil na něčem větším než na lodi. Loď byla tak nablýskaná a život uvnitř – jako ve filmu. Neodvažovala jsem se vzrušením (a strachem) dýchat, když se italské pobřeží, odkud plavba vyplouvala, začalo pomalu vzdalovat.
Nové světy
Všechno, čeho jsem se na této cestě dotkla, bylo pro mě nové a nečekané. Od světů, které jsem měla možnost vidět během našeho vylodění, až po vzrušení z tematických večeří pořádaných na palubě. Ale nejpříjemnější byly chvíle pod hvězdnou oblohou. S princem jsem se nesetkala. Takové věci se podle mě dějí jen ve filmech. Ale můj život se po této cestě jako by náhle proměnil. Začala jsem si všímat krásy přírody, našla jsem si nového koníčka a nové přátele.
Teď spolu cestujeme a objevujeme nová krásná místa. A já je fotím, protože to je můj nový koníček. A fotky posílám svým dcerám.