Jmenuji se Maya a je mi 29 let. Vystudovala jsem vysokou školu s velmi dobrými známkami a v současné době pracuji ve svém oboru. Na naše zeměpisné šířky dostávám poměrně vysoký plat, finančně se mi daří skvěle, ale nepíšu vám to proto, abych se chlubila.
Můj osobní život je absolutní dno, protože mám příliš mnoho komplexů. Od té doby, co si pamatuji, mě rodiče neustále srovnávají s ostatními a já pro ně nikdy nejsem dost dobrá.
Ve škole jsem byla vzorná a známky jsem měla vždycky výborné. Ale to mi nestačilo… Máma s tátou mi vyčítali, že nepracuju, a dcera mé sousedky Anelie byla servírkou v honosné restauraci a vydělávala velké peníze na spropitném. Vzdělání pro mě bylo vždycky důležitější, takže jsem se učila – na nic jiného jsem neměla čas. Doma jsem samozřejmě pomáhala, s čím jsem mohla, ale stejně mi to měli za zlé.
Když přišel čas maturitního plesu, důrazně mi řekli, že nemají peníze na takové blbosti, jako jsou šaty a boty. Na ples jsem nešla, nehledě na to, že jsem byla nejlepší studentka…
Protože jsem je nechtěla pomlouvat, řekla jsem všem, že se budu učit na přijímací zkoušky, a nešla jsem. Tři dny jsem probrečela, ale jim to bylo jedno. Vlastně si nejsem jistá, jestli si mě vůbec všimli, protože byli pořád v práci nebo někde jinde s kamarády.
Člověk by se zeptal, proč se ti lidé tak chovají.
A já si tu otázku kladla dlouho, protože jednoho dne mi máma prostě vyhrkla, že jsem jim zničila všechny plány na mládí a že se mnou nepočítají.
Upřímně řečeno, cítila jsem se hrozně! Chtěla jsem někam utéct a už se nikdy nevrátit.
Byla jsem šťastná, když mě přijali na univerzitu ve vzdáleném městě, a bez rozmýšlení jsem odjela. Máma s tátou mě ani tentokrát nezapomněli srovnávat s mojí sestřenicí – ona byla přijata do města blízko našeho a já do toho nejvzdálenějšího.
Po zkouškách jsem okamžitě nastoupila do práce a podařilo se mi našetřit další peníze. Před prvním semestrem jsem si také půjčila peníze od příbuzného. Slíbil jsem, že mu to za pár měsíců vrátím, a to se mi podařilo.
Prvních několik měsíců bylo velmi náročných – pracoval jsem ve dvou zaměstnáních a snažil se navštěvovat většinu přednášek a kurzů.
Když o tom teď přemýšlím, nevím, jak jsem to tehdy zvládal… Skoro jsem nespal, pil jsem jedno kafe za druhým. Neutrácel jsem peníze za blbosti a na rozdíl od mnoha svých kolegů se nemohu pochlubit tím, že bych si studentská léta užíval.
Dnes jsem v pohodě. Práci mám, dovolenou si můžu dovolit, ale s rodiči se téměř nestýkám. Doufám, že jsou beze mě v pohodě a konečně mají dost času a peněz na všechny ty věci, které kvůli mně nemohli dělat.
Můj problém je, že nemám přítele. Také jsem až dosud neměla žádný vážný vztah. Pokaždé, když mě někdo pochválí, nevím, jak reagovat nebo kam utéct.
Necítím se jako plnohodnotná žena a zdá se, že se nemůžu dostat přes všechna traumata z dětství. Nevím, co mám změnit, abych se cítila lépe a dostala se z té díry, která mě vcucla. Točím se v začarovaném kruhu a myslím si, že si štěstí nezasloužím…
Prosím, poraďte mi!