Annie P. (31 let) porodila dceru a nechala ji v domově pro děti zbavené rodičovské péče. Po nějaké době si to ale rozmyslela a malou si vzala k sobě. Zde je její vyjádření.
Když jsem byla mladá, dostala jsem rakovinu dělohy. Po operaci se mi podařilo s nemocí bojovat.
Ale hluboko ve mně zůstalo vědomí, že nikdy nebudu mít děti. A tak jsem svůj život plánovala s touto myšlenkou.
Vybudovala jsem si velmi dobrou kariéru finančníka, odjela jsem na čas do zahraničí, abych si vydělala víc peněz, cestovala jsem, kdykoli jsem měla příležitost. Měl jsem také spoustu přátel, přirozeně.
V určitém okamžiku jsem však začal cítit, že se s mým tělem děje něco divného. Nemohla jsem přijít na to, co se mnou je, a tak jsem navštívila svého praktického lékaře, který mě poslal ke gynekologovi. Šla jsem tam, i když poněkud skepticky, a byla jsem překvapená, když jsem si vyslechla jeho diagnózu – byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství.
Přede všemi jsem tajila, že čekám dítě.
Byl to pro mě hrozný šok. Neměla jsem stálého partnera a nechtěla jsem se stát matkou. Nebyla jsem na takovou změnu ve svém životě připravená.
Co jsem tedy mohla dítěti dát? Protože jsem na tuto otázku neměla odpověď, snažila jsem se tuto zprávu úplně ignorovat. Rozhodla jsem se na své těhotenství nemyslet. Vždyť bych o dítě mohla mezitím přijít…
Téměř jsem nepřibrala, a tak se mi podařilo bříško přede všemi skrýt. Nosila jsem nahoře širší tuniky a nebylo to vidět.
O pět měsíců později, nyní v devátém měsíci, zcela bezstarostná, jsem si dovolila vyrazit na vysněnou cestu do Jižní Ameriky, kterou jsem si naplánovala už několik měsíců předem.
Všechno bylo domluvené a předem zaplacené, takže jsem neváhala a vyrazila. Přijela jsem a oddala se exotickým zážitkům. A najednou začala bolest. A tak jsem musela po cestě porodit dceru v nemocnici.
Dala jsem jí jméno Zara. Uvažovala jsem, že ji tam nechám, ale během cesty jsem viděla spoustu bídy a nouze, a tak jsem se rozhodla vrátit domů a dát ji do domova pro chudé děti.
Cesta zpět byla plná obtíží. Nemohla jsem se Zarou odletět z Buenos Aires, ale ambasáda mi pomohla a vydala jí pas.
A tak jsem se nakonec vrátila domů, zcela vyčerpaná po porodu, s dítětem v náručí a bez peněz u sebe, protože pobyt a porod ve vzdálené zemi vyčerpaly všechny mé peněžní prostředky.
Dostali jsme se domů a já se konečně mohla zotavit a odpočinout si. Druhý den jsem Zaru předala sociální službě. Ano, už jsem k malé Zaře něco cítila, ale váhání jsem překonala. Nechal jsem ji tedy doma a o dva dny později se vrátil do banky, protože jsem měl spoustu práce.
Protože jsem se nevzdala péče, jednoho dne mi zavolala pracovnice domova.
Dcera se po celou dobu, co jsem ji opustila, necítila dobře.
Šla jsem se na ni podívat a při pohledu na malého človíčka mi přímo ztuhlo srdce.
Byla dost psychicky nemocná a slintala, řekli mi v domově. Roztrhaly mě rozporuplné myšlenky.
Ale přece jen uběhla nějaká doba a pak jsem se rozhodl. Sebrala jsem všechnu odvahu a odhalila své tajemství – šéfovi, kolegům, přátelům. A vzala jsem si své dítě zpět k sobě.
Nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala. Že jsem si Zaru nechala u sebe. Už si bez ní nedokážu představit život. To je pro mě největší štěstí.
Zatím jsme oba sami, ale doufám, že jednoho dne potkáme člověka, kterého budeme milovat a který nám lásku oplatí. Sebrala jsem odvahu ke změně a teď jsme šťastné – já i moje dcera!