Píše ti osamělý muž, kterému je sedmdesát. Chci vám vyprávět svůj příběh, který může sloužit jako poučení pro ostatní.
Žiji ve velkém venkovském městě, ale všichni kolem mě jsou cizinci. Mé stáří je smutné a těžké.
Dívám se na sebe do zrcadla – zničený, úplně šedivý a grogy, a nemohu se poznat.
Býval jsem bonviván, miloval jsem ženy a večírky. Často jsem říkal, že jakmile člověk žije a promešká okamžik, jediný, kdo je v háji, jste vy.
Pravda je, že jsem přišel o svou ženu Christinu, která byla velmi dobrý člověk, když to se mnou vydržela celých patnáct let.
Teď si uvědomuji, že to pro ni nebylo snadné – nevracel jsem se v noci domů a o mých výlevech se ženami kolovaly legendy. Ale ona to nepotřebovala slyšet od lidí, stávalo se, že jsem přišel domů opilý a s neznámou děvkou.
Bez rodiny
A jednou jsem byl šťastný…
A když mě žena varovala, že jestli se nepřestanu flákat a znepříjemňovat jí život, opustí mě, nevěřil jsem jí – tak jsem byl pořádný zaklínač.
Každá z mých milenek tvrdila, že by se mnou ráda zůstala navždy.
Ano, ale moje Christina byla čestná a důstojná žena. A po letech, kdy kvůli dětem polykala mé nevěry, si je nakonec vzala a odjela na druhou stranu Bulharska.
Po rozvodu jsem ji ani je už nikdy neviděl.
Dokud jsem byl mladší, “zpíval jsem si písničku”, že si vystačím sám.
Výživné jsem pravidelně neposílal, ale ani oni mi nikdy nevolali, aby mě o ně požádali. Jen jednou jsem se rozhodla, že je překvapím dárky k Vánocům a… dostala jsem je zpátky.
A teď, když své děti nutně potřebuji, nemám oči na to, abych jim zavolala a požádala je o blízkost. Kdo ví, třeba teď budu mít vnoučata, ale umřu, aniž bych je poznala.
A protože jsem dával přednost potěšení a nevydržel jsem dlouho v jednom zaměstnání, dostávám teď minimální důchod, který je takový, jaký potřebuji na léky, které beru. Stává se mi, že usínám hladový, a už dlouho jsem neměl teplé jídlo.
Nedávno jsem potkal bývalého kolegu, který mi poklepal na rameno a řekl: “Michale, jaký jsi byl, jaký ses stal…” A já mu řekl: “To je pravda.
Ten člověk má pravdu – byl jsem okázalý donchuán, stal se ze mě smutný klaun. A ne, nechci, aby mě někdo litoval – je to moje vlastní vina.
Když se ostatní starali o své rodiny, já jsem pařil ve společnosti lehkých žen a falešných přátel.
Když jiní budovali domov, já rozhazoval každou korunu z výplaty, abych potěšil své milenky.
Bohužel, na tomto světě se za všechno platí! Ať to vědí ti, kteří jsou ještě mladí a mohou se od nynějška postarat o své stáří.