Ráno se Helena vznášela na křídlech štěstí. Už více než týden měla vztah s pohledným chlapcem. Poznali se na portálu randkowe. Nejdřív se kontaktovali jen tam, pak si vyměnili telefonní čísla. Včera se s ní seznámil marně: Robert ji pozval na premiéru sci-fi filmu do kina.
– V sobotu pracuji, kolem páté budu mít volno. Kino je jen dva bloky od mé práce. Chtěla jsem ti hned říct, že nedaleko je skvělá restaurace.
Mladí lidé se domluvili, že jim zamluví stůl a pak si objednají a počkají na ně v restauraci.
Helenu vůbec neuvedlo do rozpaků, že se musí sama dostat na místo a pak provést rezervaci. Považovala ho za prince, který nemá rád prosťáčky.
Robert byl nadějný zaměstnanec banky, kapitán amatérského volejbalového týmu a vášnivý cestovatel. Byl snem každé dívky, včetně té její. Ani v nejdivočejších fantaziích si nedokázala představit takového kluka vedle sebe.
Helena už snila o tom, že s ním bude sdílet rodinný život, že bude po jeho boku v dobrém i zlém. Prozatím jí však mladík nabídl, že se s ní podělí o účet v restauraci.
– Heleno, objednala sis velmi drahé víno a ceny ústřic jsou tu příšerné , takže navrhuji, abychom každý zaplatili svou objednávku.
Chlapec tato slova pronesl tak souhlasně, že Helena okamžitě vytáhla peněženku a zaplatila svou část objednávky.
“Možná mě zkouší z kuplířství?” zeptala se. – pomyslela si dívka a hned se nabídla, že lístek do kina zaplatí sama. Robert byl skvělý konverzační typ, stejně zajímavý jako samotný film. Dívka jím byla naprosto fascinována, ale v duši měla jisté pochybnosti. Po skončení filmu bylo vše ještě jasnější.
– Heleno, vy bydlíte ve Wolské ulici ?
– Ano, doprovodíte mě ?
– Ano, to se dá říct, už jsme skoro na cestě, půjdeme spolu, jen já vystoupím o něco dřív.
V tu chvíli Helenu napadlo, že ten chlap chce ušetřit a rozdělit si jízdné za taxík napůl.
Mladík zvedl ruku a ve stejnou chvíli se k nim rozjelo staré auto.
– Můžete nás odvézt do Wolské ulice ?
Řidič vypadal o něco mladší než Robert.
– V této oblasti také bydlím. Tohle bude pro dnešek moje poslední trasa. – Odpověděl mladík a otevřel dveře auta.
– Vy jedete ?
Zdálo se však, že mladík Roberta neslyší, nemohl od Heleny odtrhnout oči.
– Jedeme, nebo ne? Jsi opilý?
– Ne, jen přemýšlím. – řekl řidič, podíval se na Helenu a zabroukal si písničku známého zpěváka: “O všechno se podělíme rovným dílem…”.
Padala noc, silnice byly poloprázdné, , Robert ukázal na místo, kde vystoupí.
– Dlužíš mi polovinu- řekl Robert Heleně a políbil ji na tvář.
V tu chvíli se jí chtělo brečet víc než cokoli jiného na světě. Jak spolu komunikovali, mnohokrát si představovala jejich první polibek, ale že se to stane takhle, to si nedokázala ani představit.
– Co bude dál?
– Nerozumím tomu?
– Kde chceš stát na Wolské ulici ?
– Pětadvacátý dům – řekla Helena smutně.
– Neboj se, nebudu ti účtovat cestu. Dívky jako ty potřebují, aby je někdo vozil.
– Mohla bys ještě jednou zazpívat tu písničku?
– O pravé lásce?
Řidič rychle odvezl Helenu domů a zasypával ji zábavnými vtipy a otázkami, jen aby ji u sebe udržel co nejdéle.
– Promiň, musím běžet, máma už se dívá. Sbohem! – řekla dívka a spěchala domů.
– Uvidíme se zítra. – Řekl řidič .
Helena nemohla celou noc usnout. Kdykoli zavřela oči, zdály se jí noční můry. Pořád se jí zdálo, že musí zaplatit, ale nemohla najít peníze. Teprve ráno se jí podařilo usnout.
– Heleno, probuď se, Robert na tebe čeká s květinami.
– Robert ani neví, kde bydlím.
– Ale proč to neví, vždyť tě včera přivezl domů a pak jsi dlouho vrkala v autě se svým milým.
– Miláčku můj! Mami, jmenuje se Adam. – odpověděla Helena a spěchala na balkon.