Už to nevydržím. Myslela jsem, že to nebude problém, ale teď už na to prostě nemám sílu.
Dovolte mi, abych se s vámi podělila o svůj příběh:
Jsem druhé dítě v rodině. Moje maminka nás porodila poměrně pozdě, ale nijak to neovlivnilo naše zdraví ani výchovu.
Když bylo mamince 42 let, porodila své první dítě. Bylo to dlouho očekávané dítě jí i tátou, protože máma dlouho nemohla otěhotnět.
O tři roky později jsem se narodila já. Maminka mě porodila ve svých 45 letech. Maminčin věk o sobě dával vždycky vědět a my s bratrem jsme pocítili některé vedlejší účinky stáří, ale celkově si nemáme na co stěžovat. Když mi bylo sedmnáct, zemřel mi táta. Máma se s tím dlouho nemohla smířit, pro mě a bratra to byla také obrovská ztráta, ale společně jsme to zvládli.
Bratr vystudoval, získal vysokoškolský titul a byl pozván za prací do Ameriky, kde žije dodnes. Já jsem zůstala doma a pracovala. Nyní je mé matce 98 let a potřebuje téměř nepřetržitou péči, a tak jsem ji vzal k sobě. V tomto věku je na tom člověk hůř než dítě. Matka často nechává zapnutou žehličku, i když jsem jí řekla, že pomoc při žehlení nepotřebuji.
Taky se pořád snaží vařit, ale v tomhle věku už to nezvládá a já se jí to stydím říct. A její výpadky paměti jsou pokaždé děsivější a děsivější. Jednou odešla z domu a zapomněla, kam jde. Dlouho jsem ji hledala , až mi zavolala kamarádka.
Bojím se představit, kam by šla, kdyby ji nepotkala. Je velmi těžké starat se o staršího člověka a já chci žít svůj život. Už to nezvládám. Už nejsem mladá, dřív jsem se musela starat o děti a teď se musím starat o maminku. Nevím, kam mám maminku dát, ale cítím, že mi brzy dojde trpělivost.
