Myslím, že jsem jim odpověděl všem….
Vzpomínky na dětství mi vykouzlí úsměv na tváři a hřejivý pocit nostalgie. Dobře si pamatuji, jak jsem pomáhala mamince vařit a prostírat vánoční stůl.
Moje matka měla velmi ráda hosty a na každé Vánoce se u nás doma sešlo mnoho příbuzných. I když mě přátelé navštívili jen na krátkou dobu, maminka se vždy snažila všechny pohostit výborným jídlem a čajem. Dveře našeho domu byly vždy otevřené a na hosty vždy čekalo občerstvení.
Rodinnou tradici se snažím udržovat, zejména proto, že jsem od mládí ráda vařila. Nyní se u mě doma o svátcích u stolu scházejí blízcí přátelé a příbuzní.
Na každé Vánoce, které připravuji, se snažím, aby byly nejen chutné, ale také rozmanité, neustále hledám nové recepty a servíruji stůl originálním způsobem.
Škoda jen, že všechno mé úsilí berou hosté jako samozřejmost. Postupem času mi hosté téměř přestali děkovat za vřelé přijetí a chutné jídlo. Vzhledem k tomu, že téměř všechno ze stolu hosté snědí nebo si odnesou domů, nechci mnoho – chci prostý vděk. I když to, že příbuzní neumějí nebo nechtějí poděkovat, není to nejsmutnější.
Vždycky jsem měla pocit, že můj manžel soudí mé příbuzné příliš přísně. Nechápe, proč každé Vánoce sháním desítky lidí, z nichž většina nás ani nepozve k sobě domů na čaj. Vždycky jsem mu odporovala a vysvětlovala, že nechci odmítat kontakt s těmi, kteří jsou mými příbuznými. Můj názor se však změnil…
Zima a první jarní svátky, příbuzní se jako vždy sešli u mě doma. Během těchto setkání jsem si začal všímat, že příbuzní začali mít na mou adresu nepříjemné poznámky a nároky. Jeden říkal, že můj salát je málo osolený, druhý měl doma vlastní víno, chutnější , třetímu se nelíbil můj outfit – nevypadala jsem dost svátečně.
Zpočátku jsem se snažila nechat tyto poznámky stranou, ale při oslavě mých narozenin pohár trpělivosti přetekl. Položila jsem na stůl svůj oblíbený salát, který vždycky připravuji. Jeden z hostů, který si tento pokrm s posměchem prohlédl, se zeptal: “Marto , to už nemáš originální nápady? Vzdáváš se pozice superhostitelky”. Zbytek hostů jeho invektivy vůči mně podpořil přátelským smíchem.
Nezačala jsem brečet, i když to bylo velmi urážlivé, a navrhla jsem: “Oslavíme příští svátek v jednom z vašich domů. U nás doma se běží ke stolu, jakmile se překročí práh, a všichni nějak zapomínají poděkovat. Jestli vás nudí moje jídlo, tak na naše výročí nechoďte “.
U stolu okamžitě nastalo ticho, všichni mlčky zírali do talířů a báli se zvednout oči. Po celý večer se u stolu téměř nemluvilo, jen občas si příbuzní vyměnili opatrné fráze. Nikdo z příbuzných se mi neomluvil, ale nejdůležitější bylo, že jsem pochopil, že blízcí lidé nejsou ti, s nimiž sdílíte krev, ale ti, s nimiž sdílíte radost i smutek, kteří vás podpoří a zahřejí v každé situaci.