Abych byl upřímný, opravdu si vyčítám, že jsem se neoženil z lásky. Víte, s Lindou mi bylo prostě moc dobře. Vždycky tvrdě pracovala, přinášela většinu peněz do rodinného rozpočtu, byla výborná hospodyně, výborně vařila, doma bylo vždycky čisto a uklizeno, působila jako slušná žena a nikdy mi ani nedala důvod k žárlivosti. Je mi 31 let, kde jinde bych takovou ženu našel?
A hlavně mi nikdy nic nezazlívala ani neřekla, že se jí něco nelíbí, žil jsem si svůj život, scházel se s přáteli, jezdil na ryby, chodil, kam jsem chtěl a kdy jsem chtěl, a ona na mě doma vždycky čekala s úsměvem a teplou večeří.
Když se mi narodil syn, vždycky se o něj starala sama, s ničím mě neobtěžovala. Zkrátka, po svatbě se můj život z hlediska pohodlí jen zlepšil. Ale něco mi přece jen chybělo. Žili jsme takhle dvacet let a uvnitř chyběl pocit plnosti, štěstí.
A pak, když jsem potkal Julii, jsem pochopil, proč se tak cítím. Do Lindy jsem nikdy nebyl zamilovaný. Bylo mi s ní dobře a příjemně, ale nikdy jsem k ní necítil lásku. Neměl jsem motýly v břiše, nechtěl jsem ji líbat, objímat a hodiny pronášet slova lásky. Nechtěl jsem pro ni připravovat překvapení. Láska je příval zvýšeného adrenalinu a dopaminu v krvi.
Měl jsem pro Lindu pochopení, nic víc. A když jsem potkal Julii, uvědomil jsem si, že je to moje láska. Tak jsem se rozhodl, že se rozvedu. Ale Linda mi okamžitě dala ultimátum, abych opustil její byt, no, a byla těhotná. Šok – co víc říct.
Byl jsem si však jistý, že tichá Linda nikdy nepůjde proti mé vůli a nějak to dopadne. Jenže ona si okamžitě najala ty nejlepší právníky a začala mi vyhrožovat. Rozhodl jsem se počkat, až po jejím porodu, a udělat test otcovství.
O to větší šok jsem zažil, když se ukázalo, že dítě není moje. Takže mě Linda podváděla. Z tiché, milé a starostlivé manželky se vyklubal démon. Rozdělili jsme si byt, stále jsme se rozváděli.
Věřím, že to v žádném případě nebyla moje vina. Zatímco já jsem ji týral, ona týrala mě. Pokud je to jinak, proč mě tedy také podváděla?
