Tohle není jen tak nějaká aférka, Věro. Už sedmnáct let vedu dvojí život, řekl Dominik nervózně a točil tužkou po stole.
Jestli je to vtip, tak hodně špatnej, odpověděla Věra zmateně.
Poslední týdny cítila, že je s jejím mužem něco v nepořádku. Dominik byl pořád zaneprázdněný prací časté služební cesty, pozdní návraty z kanceláře, nervozita. Ale dcera? Odkud se vzala?
Je to vážné. To je moje realita. A teď i naše.
Vstal a pomalu došel k oknu.
Co? Jsme spolu šestadvacet let. Máme dva úžasné dospělé syny, kteří studují v zahraničí. Vždycky jsme byli dokonalá rodina. A teď mi říkáš, že máš patnáctiletou dceru? Mám to pochopit správně?
Máš to pochopeno, Věro. Ale to ještě není všechno.
Ztuhla a nevěděla, jak reagovat.
Bude bydlet s námi. Od příštího týdne. A to se nediskutuje. Nejsou jiné možnosti.
Ani se mě neptáš prostě mi to předhodíš. Když s tím nebudu souhlasit, můžu jít, že jo?
Nedělej scény. Nechci se rozvádět. Prostě to tak dopadlo, řekl Dominik unaveně.
Když už jsi všechno řekl, jdu. Musím zpátky do práce, i když moje pauza už dávno skončila, odsekla Věra chladně.
Jdi, odpověděl krátce Dominik, aniž by odvrátil pohled od okna.
Odešla z kanceláře a držela emoce na uzdě. Hlava se jí točila.
Paní Věro Nováková, jste v pořádku? Chcete sklenici vody? zeptala se starostlivá sekretářka.
Ne, děkuji. Zavolejte mi taxi, nemůžu řídit, odpověděla stroze.
Za pět minut bude auto u hlavního vchodu, informovala ji mladá žena.
Díky, řekla Věra, vstoupila do výtahu a konečně pustila slzy.
Vytočila číslo.
Moniko, dneska do práce nepřijdu. Přesuň všechny schůzky. Zařiď, co je potřeba.
O dvacet minut později stála před domem své tchýně.
Diano, věděla jsi, že Dominik má dceru s jinou ženou? zeptala se tvrdě.
Starší žena si povzdechla a přikývla.
Ano, vím. Poznala jsem to děvče, když jí bylo jedenáct. Pamatuješ si, když jsem měla infarkt? Dominik se hrozně bál a rozhodl, že bych o vnučce měla vědět.
Už jí říkáš vnučka? Bravo! odpověděla Věra sarkasticky.
A co bys navrhovala? Mám to dítě odmítnout? odpověděla klidně tchýně. Kdybych to věděla před patnácti lety, udělala bych všechno, abych tomu zabránila. Ale ta holka existuje. V jejích žilách teče Dominikova krev.
Věra se na tchýni bolestně podívala.
Proč jsi mi to neřekla?
Abych tě ušetřila té bolesti, kterou teď cítíš, odpověděla Diana tiše.
Věra se rozplakala a objala ji.
Všechno bude dobré, dítě. Jsi silná.
Nikomu nic nedlužím! vykřikla Věra najednou. On si vytvořil druhý život, a teď mám odpustit a přijmout to?
Musíš si s manželem promluvit a všechno si vyjasnit, poradila jí tchýně.
Teď na něj nemůžu ani koukat.
Uběhl týden. Nemluvili spolu. Jednoho dne Dominik přivedl tu dívku domů.
Pojď dál, zlatíčko, tohle je teď tvůj domov. A to je Věra Nováková, tvoje druhá matka.
Věra zatnula pěsti, ale přinutila se k úsměvu.
Těší mě.
Dívka se na ni podívala svýma modrýma očima přesnou kopií Dominikových.
Mě taky. Doufám, že se skamarádíme.
Lina byla slušná a chytrá holka. Po pár týdnech si na ni Věra zvykla. Ale k Dominikovi zůstala chladná.
O pár dní později Věra podala žádost o rozvod. Tchýně ji podpořila.
Udělala bych to stejně, přiznala Diana.
Lina tím trpěla. Věra se rozhodla s ní promluvit.
Lino, pojď, promluvíme si.
Dívka usedavě plakala.
Mami, neodcházej. Mám tě ráda.
Věra ji pevně objala.
A já mám ráda tebe, zlatíčko.
Druhý den rána Věra nakoukla do Linina pokoje.
Vstávej. Dáme snídani a pak vyrazíme.
Kam?
To je překvapení.
O dvacet minut později šly ulicí.
Kde to jsme?
Věra se zastavila a usmála.
U tvé mámy. Koupíme květiny a poděkujeme jí za tebe.
Lina ji pevně objala.
