Říká se, že místa by měla mít odpovídající servis, aby se lidé vraceli vícekrát. Jak jsem však zjistil v praxi, ne všechny podniky na to dbají. Můj příběh bude vyprávět o tom, jak jsem šel do jedné restaurace.
Rozhodl jsem se, že si udělám radost, a místo abych šel unavený domů a čekal další půlhodinu, než něco udělám, objednal jsem si v restauraci jídlo a domů jsem přišel už najedený.
Šel jsem do restaurace, dal si jídlo, všechno bylo normálně uvařené, sice ne moc chutné, ale nevadí. Pak jsem si řekl o účet. Účet nebyl malý. Všechno je v pořádku, říkám si. Podíval jsem se do peněženky a bylo tam hodně drobných – říkal jsem si, proč bych je měl nechávat v peněžence?
Měl jsem tam i bankovky velkých nominálních hodnot – ale ty jsem rozměňovat nechtěl. Obecně vzato jsem peníze odložil a chystal se odejít. U vchodu mě však zastavil číšník, který v ruce držel peníze, které jsem tam nechal.
– Co jste tam nechal ? – Číšník se arogantně zeptal.
– Jak to myslíte! Zaplatil jsem za oběd! – Překvapeně jsem odpověděl.
– Dejte prosím normální peníze a spropitné, proč ne?
-Počkejte, a to, co jsem dal, nebyly peníze? Zaplatil jsem. A to spropitné, to je poprvé, co jsem slyšel číšníka žádat o spropitné. Kdybych chtěl, dal bych spropitné.
-Já to chápu, ale bez spropitného dneska nic nevydělám.
-Co mám dělat? Co kdybych dal spropitné v drobných ? Vzal byste si ho?
-Jistě, ale oběd byste měl zaplatit v bankovkách, jinak zavolám vedoucího.
Drzost nebo naivita – co bylo číšníkovým motivem!