Moje tchyně bydlí u nás! Musím jí dát samostatný pokoj – Anna se nemohla uklidnit.
Ostatní bydlí s vnoučaty a ona se dožadovala samostatného pokoje na spaní!
Uplynul nějaký čas a já stále poslouchala Anniny historky o tchyni. Nechtěla vařit ani uklízet. Jen pletla ponožky a celé dny sledovala telenovely. Svou vnučku nerozmazlovala ani jí nevěnovala žádnou pozornost. Nanejvýš se zmohla na to, že ji učesala.
Brzy se seznámila se sousedkou, která měla pětileté vnouče. Začaly tedy spolu chodit na procházky do lesa a parku. Vzaly si batoh a svačinu a dýchaly čerstvý vzduch. Vnoučata chodila s nimi. Běhali v trávě, stavěli si přístřešky z klacků a sbírali lesní plody. Děti nebyly na obtíž – hrály si samy. Nebrali si cizí děti, báli se zodpovědnosti. Když s nimi chtělo jít nějaké dítě, řekli -.
– Vezmi si babičku a půjdeme spolu!
Ale jiné babičky nechtěly. Vařily, uklízely – neměly čas sedět v parku.
Anna si na tchyni brzy zvykla. Tchyně sice v domácnosti nepomáhala, ale o vnučku se starala. Dcera vyrůstala klidně a nepotřebovala tolik mateřské pozornosti. Dívka znala mnoho pohádek a uměla se krásně vyjadřovat. A pouto s babičkou bylo velmi silné. V tchýnině pokoji panovala naprostá čistota, které učila i svou vnučku. Říkala jí, jak je důležité prát si šaty, česat si vlasy a mýt si obličej.
– Také v domě si potrpěla na čistotu. Zásuvky jsou jako kapsy. Vždy je vše na svém místě. A podlaha musí být také čistá. Když upustíte balík, rozčílí se. Kousek papíru ho polechtá, ale nemá ruce, aby se poškrábal – cvrliká babička.
– Babičko, a cítí podlaha něco? A pohovka? Nebudeme ji rušit? – zavtipkuje vnučka.
– Ne, pohovka nebo postel mají svůj úkol – hlídat náš spánek. Každý má svou práci. Já, tvoji rodiče, ty. A každá věc má svůj účel.
Anna se vždycky divila své tchyni. Zdánlivě nedělala nic, ale žilo se jí lépe. A všichni sousedé se k ní chovali s úctou, žádali ji o radu. Jednoho dne se Anna vrátila z práce dřív a slyšela, jak se starší dámy na dvoře baví o své tchyni.
– Mám dobrou snachu. Všechno v domě dělá sama, nic mi nevyčítá ani nezvyšuje hlas. Také nosí domů peníze. Můj syn je šťastný muž. Jsem šťastná, že mu Bůh seslal takovou ženu,” řekla Annina tchyně.
Anna se začervenala. Buď ze štěstí, nebo z rozpaků. Před příchodem tchyně se s manželem často hádali, ale teď to byla idylka. Zdálo se, že tchyně vnesla do jejich domova klid a štěstí. Tchyně všechny chválila, nikdy nevyvolávala konflikty a všechno šlo dobře. A její dcera rostla v moudrého člověka. Její rodiče ji tak nemohli vychovávat pro nedostatek času. A tady čte a píše a váží si starších.
– Mohu s klidem říct, že mám tu nejlepší tchyni na světě. Ne tchýni, ale skutečnou zázračnici. Děsím se pomyšlení, jak bychom žili, kdyby k nám nepřišla,” usmívá se Anna .