V předvečer svatby Arthur podezříval Martu z nevěry. Bez ohledu na to, že mu přísahala věrnost, ji odmítl vyslechnout. O dvacet let později však potkal jejího syna. Byl jeho přesnou kopií…
Sdíleli takovou lásku, o jaké se píše v knihách. Vášnivou, jedinečnou, nesmírnou. Mnoho lidí jim jejich vztah závidělo a šťouchalo klacky do mraveniště. Mladý pár se pomalu připravoval na svatbu, ke které bohužel nikdy nedošlo.
V předvečer svatby se Marta svému milému přiznala, že je těhotná. Místo radosti se však setkala se zlobou a podrážděním. Artur si myslel, že ho zradila. Neustále opakoval, že nemohla “otěhotnět” tak rychle. Do očí jí řekl, že jí nevěří. A ona to dítě měla.
Mnoho jeho přátel mu říkalo, že je blázen. Všichni viděli, jak ho Marta miluje. Ale on byl neoblomný. Vztah se rozpadl, a tak byla svatba zrušena. Nabídl jí potrat, ale ona ho nechtěla. Marta čekala do poslední chvíle na omluvu svého milého, ale ten se neozval.
Nehodlala mu zavolat. Artur si byl jistý, že má pravdu. Začali nový, oddělený život. S následky se Marta musela vypořádat sama. I když se jejich cesty někde zkřížily, mladík dělal, že ji nezná. Potkával ji na hřišti, ale vždycky odvrátil zrak, nechtěl vzpomínat na minulost.
Marta měla těžký život. Byla svobodná matka, ale to jí nebránilo být šťastná. Ano, musela dát křížek svému osobnímu životu, ale měla malého andílka, kvůli kterému byla ochotná udělat cokoli.
Dělala všechno pro to, aby byl její syn šťastný, a nic jí nechybělo. Pracovala v několika zaměstnáních, aby mu zajistila budoucnost. Robert matce děkoval – byl jí oporou a hlavním ochráncem.
Získal vyšší vzdělání, byl v armádě a našel si práci. Když dospěl, přestal se ptát, kdo je jeho otec, protože všemu rozuměl. Samozřejmě mu Marta jako dítěti vyprávěla příběhy o jeho otci, ale věřil jim opravdu? Odpověď je jasná.
Robert byl kopií svého otce. Ve dvaceti letech připomínal matce Artura , do kterého byla tak zamilovaná. A jednoho dne se jejich cesty zkřížily: Marta, Artur a Robert . Biologický otec samozřejmě prozřel, protože bylo těžké si té podoby nevšimnout. Dlouho se na ně díval, ale nedokázal nic říct.
Teprve po třech dnech přišel za Martou a zeptal se:
– Můžeš mi odpustit?
– Už je to dávno…” – Zašeptala Marta.
A tehdy ožily příběhy o tatínkovi – Robert poprvé uviděl vlastního otce.