Vdala jsem se, když mi bylo 18 let. Můj manžel byl o 20 let starší než já. Přitahoval mě, protože byl zralý. Do roka se nám narodila dcera a pak syn. Manžel mě ve všem podporoval. S jeho pomocí jsem se postavila na vlastní nohy a dokončila studia. Ale když byly našemu nejmladšímu synovi tři roky, sbalil se a navždy zmizel z našeho života.
Dlouho jsem plakala, protože jsem si nedokázala představit, jak budu sama přežívat se dvěma dětmi. Neměla jsem je komu nechat, takže jsem nemohla pracovat.
Výživné je malé, jak bych z něj mohla žít? No, bojovala jsem, jak jsem mohla, a pak syn dostal místo ve školce a já šla do práce. Pak se objevil můj manžel. Začal prosit o odpuštění a chtěl se vrátit do rodiny. Ale já jsem mu řekla:
– My jsme se naučili žít bez tebe. Ani jednou jsi nemyslel na děti. A teď se omlouváš? Odejdi a už se do našeho života nevracej.
O měsíc později mě dal k soudu v naději, že dostane děti zpátky. U soudu samozřejmě hazardoval, děti zůstaly se mnou.
Po půl roce jsem zjistila, proč se manžel chtěl usmířit – jeho otec sepsal závěť pro naše děti. Bohužel ah. Zůstalo mu po něm nic. Teď už je to všechno za námi, ale já si stále pamatuji, jaké to bylo dělit se o kus chleba a celé týdny hladovět, aby moje děti měly co jíst.