Moje matka bydlí v malé, útulné vesničce na břehu řeky. Hned za pozemkem začíná pás lesa, kde se v sezóně sklízí úctyhodná úroda lesních plodů a hub. Od dětství běhám po známých mýtinách s košíkem a užívám si obcování s přírodou. Vzala jsem si spolužáka; jeho rodiče bydlí nedaleko mé matky, ale na opačné straně ulice, a z jejich pozemku není k řece a lesu žádný východ. Proto když přijedeme z města, zůstáváme u maminky.
Maminka se za tu dobu hodně změnila, ať už kvůli věku, nebo kvůli žárlivosti na manžela, ale naše dovolené se často začaly měnit v hádky. Bylo čím dál těžší urovnat věci v klidu. Když jsme několikrát pobývali u manželových rodičů, podařilo se mé matce také rozpoutat hádku, tentokrát se svou družkou, hádku kvůli nepodstatným věcem. Tchyni to tak rozčílilo, že začala hlasitě křičet. Celá ulice slyšela, jak si navzájem vyjadřují svou dlouholetou nelibost.
O měsíc později, když všichni vychladli, jsme s manželem přišli na dobrý nápad – postavit si vlastní dům, aby se nikdo na nikoho neurážel, měl kam chodit a cítil se jako doma.
Otázka pozemku se řešila poměrně dlouho, ale nakonec jsme to nějak zvládli. Se stavbou nám nadšeně začali pomáhat tchán s tchyní. Tchán byl na naší stavbě neustále přítomen.
Jediný, kdo dělal problémy, byla moje matka. Chodila, radila, kritizovala, co už bylo hotové, jedním slovem – ani tady nám nedala pokoj. a tak jsme dům postavili. Byla to noční můra.
Za rok byl dům hotový, doufali jsme, že se nadechneme, ale nebylo to tak! Máma se nechtěla vzdát návštěv, poukazovala na naši sobeckost, říkala, že teď už jí nikdo nepomůže. Nebrala v úvahu, že manžel vždycky dělal všechny podřadné práce na jejím pozemku – sekání, opravu střechy atd.
Jednoho dne moje matka řekla:
– Proč sem vůbec chodíš? Sedíš ve svém městě, a když sem přijdeš, tak se chlubíš svým bohatstvím.
To byla poslední kapka v poháru trpělivosti mého manžela. Klidně přistoupil ke své tchyni, ale v jeho klidu bylo něco, co přimělo matku ustoupit ke dveřím:
– Co jsi zač, zeti…?
– Nic, drahá matko! Máš snad svůj vlastní dům? Bydli tam. Už sem nechoď, dokud tě nepozveme. Aspoň jednou za čas nám dopřej volný víkend. Když budeš potřebovat pomoc, zavolej nám, když bude hořet, přijedeme!
– O čem to mluvíš? O jakém požáru!
Při těch slovech máma málem vyběhla ze dveří. Snažila jsem se zadržet smích, když jsem sledovala, jak matka, rozhlížejíc se kolem sebe, rychle kráčí k bráně. Můj muž, když se uklidnil, zvedl ruce:
– Promiň, možná jsem to s tím ohněm přehnal.
– Ne, přesně tak.
A společně jsme se zasmáli, když jsme si vzpomněli na výraz máminy tváře. Od té doby byl v našem novém domově klid. Máma nás nenavštěvuje, přijímá manželovu pomoc, ale komunikuje jen na bázi ano/ne. Pravděpodobně si ještě pamatuje ten požár.
