Když se můj syn oženil, stala jsem se členkou jeho rodiny. Bylo tedy mou povinností přijmout jeho ženu do rodiny, jako by to byla moje vlastní dcera. Když byl malý, rozhodla jsem se, že jednou budu tou nejlepší tchyní na světě. A to se také stalo. Miluji Monike, jako by byla moje vlastní dcera, a prakticky nikdy se s ní nehádám – i když jde o přátelské rozhovory.
Je důležité pochopit a především přijmout, že rodina vašeho syna je nyní nejen vaše, ale i jeho volba, a vy byste to měla upřímně přijmout. Musím však přiznat, že Monika dokáže být obtížný člověk. Její minulost možná formovala její charakter, ale přes všechny životní nezdary se z ní vyklubala dobrá žena.
Monica je velkým vzorem pro všechny ženy. Ve škole byla skvělou studentkou a po maturitě tvrdě pracovala, aby složila všechny zkoušky a pokračovala ve studiu. Má skvělý vztah se svou matkou a dalšími členy rodiny. Obdivuji Moničinu vytrvalost; navzdory těžkému osobnímu životu se vždy snaží dělat to nejlepší.
Mít otce je požehnání i prokletí zároveň. Na jedné straně máte někoho, ke komu vzhlížíte a na koho se můžete spolehnout, na druhé straně vám může chybět, když ho nejvíce potřebujete.
Monika například . Zoufale touží po otcově uznání, ale on s ní nikdy nechtěl mít nic společného. Vždycky byl příliš zaneprázdněný prací nebo pitím, než aby trávil čas se svou dcerou. Dokonce i teď, když je v důchodu a má víc volného času než kdykoli předtím, ji stále odmítá vídat. Monika ho z povinnosti pravidelně navštěvuje, ale to jí přináší jen bolest v srdci pokaždé, když opouští jeho dům a cítí se opět zklamaná…..
Nebyla jsem šťastná z jedné situace, když jsem pozvala své děti na Vánoce. Všimla jsem si, že moje nevlastní vnučka nosí prstýnek, který jsem před několika lety ztratila. Nejdřív jsem si myslela, že by to mohl být ten samý, ale to nebylo možné. Byl to můj prsten. Nezeptala jsem se jí, kde ho vzala, protože jsem nechtěla vyvolat hádku u stolu. Ale teď jsem se obával, že zdědila nějaké špatné návyky po otci. Kromě toho se pro mě Monika stala jako dcera a já ničeho nelituji, ale stejně se kvůli tomu všemu cítím nepříjemně.
Nevím, co mám v téhle situaci dělat. Nechci se jí ptát na prsten ani soudit, jestli si ho vzala. Mohla to být jen náhoda. Třeba ho někde našla a neví, že patří mně…..