Víš co, teď se tady hodně mluví o tom, že se děti berou z dětských domovů, ale já jsem se rozhodla udělat něco trochu jiného vzala jsem si babičku z domova důchodců k sobě domů.
Když jsem to řekla známým a sousedům, nikdo z toho nebyl moc nadšený. Skoro všichni kroutili hlavou a říkali: Hele, teď není lehká doba a ty si domů bereš ještě někoho takového! Ale já vím, že dělám správnou věc, mám z toho v srdci úplně klid.
Dřív jsme doma žili ve čtyřech já, moje dvě holky, Eliška a Květa, a moje máma. Jenže před osmi měsíci nám mamka nečekaně odešla, a zůstali jsme tři. V těch měsících jsem si uvědomila, kolik máme ještě energie a prostoru někomu pomoci. Měla jsem totiž spolužáka, se kterým jsem bydlela na koleji, jmenoval se Tomáš. V třiceti si místo rodiny i práce spíš rád přihnul pil tak moc, že nakonec propil i důchod své mámy. A když už mu žádné peníze nedávala, jednoduše ji nechal zavřít do domova důchodců, vzal si její byt a pokračoval dál v pití.
Tuhle paní, paní Boženu, znám vlastně celý život, ona i já jsme si jako malé hrávaly pod stejnými stromy na sídlišti. Každý měsíc jsme ji s mými dcerami navštěvovaly a nosily jí koláče a nějakou tu radost. Když jsem doma přišla s nápadem, že si ji vezmeme k sobě, holky byly nadšené a ta mladší, naše malá Anežka, která má teprve čtyři a půl roku, radostí úplně pištěla: Jé! Budeme zase mít babičku!
Ale opravdu bys nevěřil, jak byla paní Božena štěstím bez sebe, když jsem jí tu možnost nabídla. Brečela radostí tak dlouho, že jsem ji musela uklidňovat, že ji opravdu nechceme jen na návštěvu, ale doopravdy k nám. Teď spolu žijeme už skoro dva měsíce. Máme ji všechny moc rády, a ona nás taky.
A víš, co fakt nechápeme kde ta naše babi v osmdesáti bere tolik elánu. Každý ráno už v šest hodin je na nohou a my se budíme do vůně čerstvě upečených lívanců nebo palačinek. Prostě máme teď doma znovu sluníčko.
