Moji rodiče žili v Anglii velmi dlouho. Opustili mě, takže si je vlastně nepamatuji; naposledy jsme se viděli před více než dvaceti lety. Pracují jako umělci a zpívají ve folklorním sboru, celý jejich život jsou koncerty.
Většinu mého raného života mě vychovávali prarodiče. Přestěhovali jsme se k blízkým příbuzným, takže to pro ně bylo jednodušší. Zpočátku nás máma s tátou navštěvovali dvakrát až třikrát do roka, ale pak začali jezdit méně často. Nakonec jsem na ně přestal myslet úplně a náš kontakt ustal úplně. V životě jsem zažila mnoho okamžiků, kdy jsem potřebovala podporu rodičů, ale ta se nikdy nedostavila. Během studia medicíny jsem potkal svou lásku a ve třetím ročníku jsem se oženil. Nyní máme vlastní zubní kliniku a dobře se tím živíme.
Vždycky mě učili, že je důležité se na rodiče spolehnout, ale nikdy mě nenapadlo, že mě budou vyhledávat, když budou potřebovat pomoc. Ukázalo se, že nemají ani moje soukromé telefonní číslo – chtěli po mně jen peníze. Stěžovali si, že se jim v životě nedaří, ale já jsem myslela jen na to, že si tu cestu sami zvolili v den, kdy dali dceru prarodičům. Občas mi rodiče poslali nějaké peníze, ale na živobytí to sotva stačilo. Od té doby, co si pamatuji, jsme se potýkali s finančními problémy a museli jsme na všechno šetřit.
Ve škole se mi dařilo a podařilo se mi získat stipendium, takže jsem vždycky měla nějaké peníze navíc na živobytí. Pak jsem pracovala jako zdravotní sestra na noční směně v nemocnici, takže jsem si mohla dovolit nové oblečení a vlastní potřeby.
Teď už vím, že se naše cesty dávno rozešly; já mám svůj život a rodiče mají svůj – ať se jim daří. Když táta s mámou zjistili, že jim nehodlám pomáhat, začali mi vyhrožovat alimenty. Tyto výhrůžky mě od nich jen ještě víc vzdálily. Už předtím jsem měla určité pochybnosti, zda dělám správnou věc, když se k nim finančně obracím zády, ale když jsem slyšela tyto výhrůžky, utvrdilo mě to v tomto přesvědčení jednou provždy.