Moji příbuzní už jen čekají, až odejdu z tohoto světa. Pomyslí si, že si převezmou můj byt, ale už jsem si vše dopředu zařídil.
Je mi šedesát let a žiju sám. Nemám děti, žádného manžela ačkoliv jsem kdysi byl ženatý. V dvaceti pěti letech jsem se z lásky oženil.
Štěstí nám zničila nevěra manžela. Přivedl svou milenku domů, a to jsem nemohl snést. Sbalil jsem si věci a odstěhoval se k rodičům. O dva měsíce po rozvodu jsem zjistil, že jsem těhotný.
Upřímně, nechtěl jsem to svému bývalému manželovi říkat. Nekontaktoval jsem ho. Rozhodl jsem se, že dítě vychovám sám. Když jsem se setkal se synem, lékaři mi přinesli smutnou zprávu: Vaše dítě přišlo na svět slabé a má nevyléčitelnou nemoc. Má šanci přežít jen do jedenácti či dvanácti let.
Nevěděl jsem, co dělat, kam jít. Syn jsem vychovával, kojil ho denně a stále jsem měl jen jednu myšlenku že ho brzy opustí.
Když mu bylo patnáct, stalo se, že během jedné týdny zemřeli on i můj otec. Přichází mi o dva milované lidi.
Otec mi po sobě zanechal velký byt v centru Prahy. Po léta jsem žil sám, málo jsem měl přátel. Toužil jsem po potomku, ale bál jsem se opakování té hrůzy, a tak jsem nebral žádné riziko. Ve čtyřiceti pěti letech jsem si koupil notebook, abych mohl být v kontaktu s rodinou a číst zprávy.
Příbuzní zjistili, že bydlím sám, a začali mě navštěvovat po částech. Přinášeli dárky a drobnosti, ptali se, jestli mám sepsaný závěť. Když zjistili, že ne, začali si stěžovat na mou finanční situaci. Někteří z nich se dokonce snažili podkopat ostatní, aby se na mém pohledu jevili lepší a důstojnější. Vím, komu byt předám mám kamaráda, jehož dcera Libuše mi vždy nezištně pomáhá.
Moje rodina chce jen byt. Jednou jsem s nimi přestal komunikovat, ale nepřestali se mnou pokoušet.
Jednoho dne mi zavolal bratranec a drzým tónem se ptal, jestli ještě dýchám a komu byt dáme. Byl jsem tak uražený, že jsem všem příbuzným zakázal posílat mi zprávy i telefonovat.
