Nedávno jí bylo 18 let. V práci jí řekli, že to nezvládá, a bez rozmýšlení ji vyhodili. Ten den přišla domů dřív než obvykle a našla svého mladíka v posteli s neznámou dívkou.
Šla za svou matkou. Večer jí matka dala najevo, že ji doma opravdu nechce, protože její partner si chce užívat života bez dětí.
Druhý den ráno ukázal těhotenský test dvě jasné čárky, které nenechaly nikoho na pochybách.
Celých devět měsíců uplynulo jako jeden mlhavý okamžik. Musela přespávat u různých přátel a na nádražích. Vzala jakoukoli práci, kterou našla. Nejtěžší byla zima. Jednou dokonce musela žebrat před kostelem.
Dítě se narodilo v noci 13. prosince. Byl to krásný chlapec. Byl tak křehký, ospalý a vyzařovalo z něj štěstí. Napsala jsem mu přání: “Synu, mám tě ráda a přeji ti, abys našel starostlivou rodinu!”. Položila ho vedle dětské postýlky a utekla.
V hlavním městě se všichni připravovali na Nový rok: všude výlohy obchodů a okna bytů zdobily girlandy a sněhové vločky. Zvonky bylo slyšet na každém rohu. Julie vystoupila z auta, ze kterého se ozýval zvuk dálkového ovládání. Červené elegantní auto stálo osaměle a majestátně na prázdném parkovišti. Opět přijela jako první.
Ochranka jí spěšně otevřela dveře. Julie na něj zdvořile kývla, podpatky sešlápla opuštěnou chodbu, vstoupila do své kanceláře, posadila se před počítač, vytáhla dokumenty a automaticky prolistovala další stránku stolního kalendáře. Třináctého. Ještě před pár lety by se možná rozplakala, ale teď jen zatínala pěsti.
– Julie, kafe, jak jsi chtěla! – Sekretářka přišla s kávou.
– Máte návštěvu, ale požádal o schůzku bez objednání. Říkal, že má velmi důležitou záležitost.
Julie se podívala na svůj odraz v zrcadle, upravila si vlasy a řekla, ať jdu dál.
Do kanceláře vstoupil dvacetiletý mladík. U vchodu zaváhal, pozorně si ženu prohlédl, nesměle přistoupil blíž a zastavil se.
– Dobré ráno, – promluvila Julie jako první. – Mohu vám nějak pomoci?
– Dobré ráno, Julie. Já jsem… Jmenuji se Adam. Myslím, že bych mohl být váš syn.
Julia přestala dýchat. V domnění, že není spokojená s tím, co slyšela, jí začal vyprávět:
– “Nejsem si úplně jistý. Narodil jsem se třináctého prosince. Rodiče mi řekli, že mé biologické matce bylo osmnáct let a jmenovala se Julia. A přesto… Nechali si to pro sebe. Rozzlobil se a sáhl do kapsy. Ještě chvilku a žena před sebou uviděla starý útržek papíru, na kterém měla rukou napsaný vzkaz synovi. Rozplakala se. Za celá ta léta neuplynul den, aby Julie na svého malého syna nemyslela. Často si ho představovala, jak vyrůstá.
Přes slzy se snažila dívat na dospělého a pohledného chlapce. Ale viděla v něm dítě, s nímž se musela před devatenácti lety rozloučit. Julie se zahleděla do jeho očí a rysů tváře a všimla si podobnosti. Poznala ho. Julie konečně ucítila tu jedinečnou vůni štěstí, kterou kdysi ztratila.