Jednoho mrazivého večera, ve vysokých závějích sněhu, byla v devátém měsíci těhotenství a běžela do obchodu. Její opilý manžel sledoval zápas a řekl své ženě, aby si šla pro pivo. Jako každá žena snila o tom, že se změní a že to všechno jsou jen dočasné potíže. A není pro ni těžké (v devátém měsíci těhotenství!!!) udělat něco pro svého milovaného manžela. Ano, ano, takové už ženy jsou – vždycky chtějí zachránit muže, kterým by bylo lépe hnít v samotě, než zamořovat životy ostatních svou hnilobou.
O čtyřiadvacet hodin později jsem přišla na svět já. Vypadal jsem neobvykle – na tváři, kolem oka a na tváři, jsem měl jakýsi podivný výrůstek a doktoři říkali, že to budou sledovat – dokud se nic zlého neděje.
O rok později se rozhodli pro operaci, protože výrůstek se zvětšoval a bylo třeba celou tkáň odstranit. Zbavili jsme se ho, ale jizva zůstala obrovská. V devadesátých letech ještě neexistovala technologie odstraňování jizev. Nejdůležitější bylo zůstat zdravý a na vzhledu nijak zvlášť nezáleželo.
Vzpomínám si, že se mi po celý život kvůli té jizvě neustále posmívali. Nadávali mi všelijak a některé děti se na mě jen dívaly. Když jsem přišla domů, maminka a dědeček mě vždy utěšovali, že jsem výjimečná a že si nemám všímat hlupáků. A pak přišla puberta, zamilovala jsem se do jednoho kluka – večer mě doprovázel domů, nosil mi batoh.
Jednoho dne jsme si domluvili schůzku, ale on nepřišel. Když jsme na sebe později náhodou narazili, zeptala jsem se ho, proč se neukázal.
Viděl ses vůbec v zrcadle! Jak bych mohla milovat někoho, jako jsi ty! – Vysmál se mi do obličeje a já se rozplakala a utíkala domů.
Doma jsem dál brečela, ležela jsem mamince na klíně, zatímco mě s dědou uklidňovali. Ráno k nám přišel dědečkův bratr a přinesl nám peníze. Ukázalo se, že je dává dohromady na mou operaci, při níž mi odstraní jizvu. Takoví dokážou někteří lidé být!
Operace byla úspěšná. Teď je mi skoro čtyřicet let, jsem dětský psycholog. Splnil jsem si svůj sen o záchraně dětí.