Před třemi lety jsem se rozhodla, že se vdám. protože můj manžel je často na služebních cestách, vídáme se jen zřídka. I přes odloučení se máme velmi rádi a nikdy se nehádáme.
Moje matka a tchyně mi se vším pomáhaly, protože věděly, že dítě je zcela na mých bedrech. Byly si jisté, že to sama nezvládnu. I když jsem s nimi nesouhlasila. Moje matka jezdila jen zřídka, ale často telefonovala a dávala takzvané zlaté rady, tchyně u nás seděla každý den.
Nelíbilo se mi, že tchyně vládne mému území. Mohla přerovnávat nádobí v kuchyni, přehrabovat se v lednici a revidovat skříně. Ale smířila jsem se s tím a mlčela. Když byly dceři dva roky, rozhodla jsem se vrátit do práce. Tchyně ochotně souhlasila s hlídáním vnučky, takže toto rozhodnutí bylo oboustranně výhodné.
Všimla jsem si však, že dcera se změnila. Zatímco dříve se smála, hrála si a dováděla, nyní byla tichá, uzavřená a příliš poslušná.
Moje tchyně to vysvětlovala tím, že Maria nemá matku. Snažila jsem se dceři věnovat každou volnou chvíli, ale stále jsem si všímala jejího neklidu. Také jsme spolu trávily každý víkend. Ale bývalého ohně v dceřiných očích jsem si nevšimla.
Jednoho dne mi dcera řekla, že její babička je “jako Madi”. Tato kreslená postavička byla velmi vznětlivá a vždy nešťastná. Tehdy jsem si uvědomila, že tchyně na dceru neustále křičí.
Pro začátek jsem si chtěla všechno ověřit, abych se ujistila, že jsou má tvrzení správná. Skončila jsem v práci a přišla domů dříve než obvykle. Už na schodišti jsem slyšela divoký křik. Vběhla jsem do bytu a požádala tchyni, aby opustila náš byt. Stiskla ret a nazvala mě nevděčnou, ale mně to bylo jedno – nehodlala jsem dopustit, aby někdo ubližoval mému dítěti.
