Jsem matkou dvou úžasných dcer. Jsou od sebe vzdálené pouhé tři roky. S mladší dcerou jsem nikdy neměla žádné problémy ani neshody. Maria mi vždy pomáhá a ve všem mě podporuje. Je to citlivé a přátelské dítě. To samé se naopak nedá říct o mé dceři Kate.
Často si říkám, proč je mezi nimi takový rozdíl. A přestože jsou obě tak rozdílné, každá dosáhla toho, o co usilovala.
Blížily se mé jmeniny. Tradičně, jako každý rok, jsme se sešli v domě za městem.
Po příjezdu jsme poobědvali a pak povečeřeli. Při oslavě jsme si to pěkně užili. Ráno jsme přemýšleli, co budeme dělat. Maria se rozhodla, že uklidí sklep a odveze domů nějaké zavařeniny.
Nikdo Marii nechtěl pomáhat. Její manžel nikdy neprojevil chuť své ženě pomoci. Většinu času trávil telefonováním a řešením vlastních problémů. Maria tedy nečekala na pomoc a vydala se sama.
Rozhodla jsem se tedy promluvit s Kate a požádat ji, aby sestře pomohla. Také by si domů odnesla zavařeniny. Její manžel ji také nabádal, aby pro ně zašla. Ale Kate se jen zasmála, vzala tužku a papír a začala psát, jak se dělá rajčatový protlak.
– Podívejte se na to. Tohle je recept. Vezmi si ten papír a jdi na zahradu sklízet. Mezitím běž pomoct Marii.
– Co to děláš? Přišla jsem si sem odpočinout, ne uklízet sklepy!
– Pak je věc jednoduchá: ty to nepotřebuješ, já to nepotřebuju.
Dcera se otočila a dál se dívala na telefon. Málem jsem se převrátila smíchy. To je ale temperament. Ale můj zeť našel východisko ze situace:
– Pojďme spolu, všechno zvládneme a bude to rychlejší.
Pak se Maria a Kate vrátily domů se stejnými napěchovanými taškami. Jenže Maria dělala všechno sama, bez pomoci manžela, dělila se se sestrou a byla velmi unavená. A Kate se chovala, jako by manželovi udělala laskavost.







