Před deseti lety jsem se stala Robertovou manželkou. Robert nebyl jedináček, měl dva starší bratry, kteří v té době už byli ženatí, měli práci a obecně se dali označit za usedlé.
Takže tchyně měla další dvě snachy,ale já jsem byla ta, kterou neměla nejraději. Nikdy jsme neměli žádné přímé konflikty, ale každý to cítil. Přičítala jsem to hlavně její žárlivosti, protože Robert jí byl posledních pár let oporou a teď potkal nějakou ženu a stal se její oporou.
Neustále jsem se snažila získat si tchýnin respekt, z nějakého důvodu jsem chtěla, aby mě měla ráda. Chtěla jsem jí prostě jednou říct “mami”, ale dokud se ke mně chovala takhle, nemohla jsem na to ani pomyslet.
Tchyně jsem si vážila, protože z mého Roberta vychovala skvělého manžela a otce našich dětí.
Po narození našeho prvního dítěte nás tchyně začala navštěvovat častěji, ale pak se jí narodily děti i od ostatních synů, takže se jim věnovala. Také si vybírala návštěvu některého z nich o Vánocích a my jsme byli poslední možností na seznamu a nejméně navštěvovanou.
Nejvíc mě však urazilo, že mi nepopřála k narozeninám. Robert jí musel každý rok připomenout mou existenci, ale i tak to dokázala ignorovat.
Nakonec jsem se smířila s tím, že milující tchyni nikdy mít nebudu, a přijala jsem to, co jsem měla.
Před rokem mi zemřel tchán, což tchyni velmi oslabilo. Nebyla ve své kůži, lékaři jí předepsali spoustu léků, ale došlo to tak daleko, že kvůli nervovým zhroucením sotva vstala z postele. Jak se později ukázalo, její zeťové a starší synové nechtěli za maminkou jezdit, a tak nás pozvala na Silvestra.
Připravila jsem silvestrovský stůl, protože tchyně na to neměla energii a odpočívala. Když jsem se jí zeptala na ostatní zetě, proč tam nebudou, mávla rukou, jako by se o ni ve stáří nechtěli starat.
Před 24. hodinou nás požádala o pozornost a řekla, že její dva starší synové a snachy její nabídku odmítli, takže veškerou naději vkládá do mě a mého Roberta. Chtěla, abychom s ní žili, starali se o ni a ona nám za to dala byt.
Její drzost mě ohromila. Po tolika letech mě považovala za nic, skoro nás nenavštěvovala, jako bychom nebyli rodina, a když se od ní odvrátili její dva milovaní synové, vzpomněla si na nás? Jak sobecké od ní!
Robert slíbil, že si to rozmyslí, ale cestou domů jsem mu sdělila svůj postoj: ať se o ni postarají ti, kterým věnovala veškerou svou pozornost, péči a lásku. Když nám nic nedala, proč bychom teď kvůli ní měli měnit svůj život?