Jednoho podzimního večera za mnou přišel přítel. Vidím, že má špatnou náladu.
– Co se děje?
– Vůbec nic! Zase přijel na návštěvu manželův bratr. Chodí sem často. Je tu třikrát nebo čtyřikrát týdně. Sedí celý večer. A já musím vařit další večeře. Neodejde, dokud všechno nesní . A já jen sedím v kuchyni a něčím přispívám.
S manželem jsem už mluvila, všechno chápe, ale jak má mladšího bráchu vyhnat z domu? Tak jsem je nechala a šla se projít, nesnesu pohled na prázdnou ledničku.
Sedíme a povídáme si. A ona mi vypráví příběh. Píšu za ni.
Jsme tu tak “pohostinní”, k vlastní škodě, ale jsou lidé, kteří nejsou nijak zvlášť pohostinní.
Bylo to na začátku devadesátých let, vzpomínáte si, vezli jsme z jednoho města zboží na prodej. Nejdřív řídil manžel sám, já byla doma s dětmi. Odvezl zboží na trh a tam se seznámil s místní rodinou, během cesty u nich přespal a oni nás také jednou navštívili.
Pak manžel získal dobrou práci a já jsem začala cestovat. Také jsem u nich přespávala , přijali mě a také jsem necestovala často.
Jednoho dne mě požádala příbuzná mého manžela, buď teta, nebo sestra sestřenice z desátého kolena, jestli by mohla jet se mnou. Při pohledu na nás se také rozhodli, že se postarají o obchod. Šli jsme s ní, potkali jsme se s Barbarou na trhu a řekli jí, že večer přijdeme k ní domů.
No, vyřizovali jsme si věci až do večera a v sedm hodin jsme dorazili k ní domů. Měli jsme hlad, pršelo, byl konec října a byla zima. Cestou jsme nakoupili různé věci, dárky pro děti a dva balíčky knedlíků. Moc jsme si je přáli, ani nedokážu vyjádřit, jak moc. Celou cestu jsme měli před očima talíř knedlíků, představovali jsme si, jak je vaříme a společně večeříme.
A je to tady. Ahoj – ahoj, sedíme u stolu, knedlíky máme v mrazáku, jakože k čemu je vařit, ona je uvařila, tak je sníme. Křivě jsme se na ně podívali, ale jak se říká, nejsme ve svém, snědli jsme, co nám dali. Dali nám pár lžic brambor a klobásy. Barbara se zeptala mého příbuzného :
– Kolik chceš párků, jeden?
Vypadala spokojeně, říkala, že by jich mohla sníst několik, ale Barbara vyndala po jedné klobáse a hrnec odložila. Tak jsme se na ni jen dívali. Od stolu jsme se zvedli skoro stejně hladoví, a tak jsme si šli lehnout. Usnuly jsme hladové. Ráno jsme se probudili a zavolali nás na snídani.
Dali nám šálek čaje a sendvič. A ten sendvič a párek byly tlusté jako list sešitového papíru, přes chleba bylo vidět na ulici za oknem. Nasnídali jsme se a šli jsme. Došli jsme na trh a hned jsme běželi do kavárny, kde jsme si dali druhou snídani. Je veseleji a můžeme myslet na obchod.
Možná by takhle měli být přijímáni návštěvníci….. Ale nepřišli jsme s prázdnou, pochopili jsme rodinu, děti. Však vidíte, jak to u nás chodí! Manželovi je nepříjemné žádat bratra, aby chodil méně často, a to, že ráno není co vyndat z lednice, je přece taky normální, ne? Jak je to možné?
Zatímco kamarádka mluvila , manžel jí několikrát volal. Potřetí telefon zvedla ona.
– Snědl váš bratr všechno? Nebo tam něco nechal? Mluvila jste s ním? Opravdu, už jdu, už jdu! Běžela jsem ke kamarádce! Chci si u ní dát šálek čaje. Ano, stěžovala jsem si!
Poslouchám, směju se a brečím. A nejsem si jistá, do jaké kategorie tuto situaci zařadit. Dobře, manžel mé kamarádky je pohodář, ale příliš se stydí za svou rodinu.
Její bratr taky není žádný prcek, měl by to pochopit. No, vypadá to, že se manžel rozhodl s bratrem promluvit, jestli to skončilo rozhovorem, to zatím nevím. Kamarádka odběhla domů a já jsem dál přemýšlela. Možná je opravdu potřeba nevystavovat všechny zásoby pro hosty, protože když se to hostům bude líbit, budou chodit častěji, než hostitelé chtějí?
