Monika seděla na lavičce v nemocničním parku a z očí jí tekly slzy. Dnes jí bylo sedmdesát, ale nikdo z jejích dětí jí ani nepopřál. Blahopřál jí jen její spolubydlící, který jí dokonce dal skromný dárek. Sestra Kate jí na počest jejího výročí dala jablko. Celkově byla nemocnice dobrá, ale personál byl naprosto lhostejný.
Zřejmě všichni pochopili, že děti sem přivádějí staré lidi, když jim začnou být na obtíž. Moniku sem přivedl její syn s tím, že si potřebuje odpočinout a zotavit se, ale ve skutečnosti jen obtěžovala svou snachu.
Byt jí patřil, ale syn ji donutil, aby na něj napsala darovací smlouvu. Než podepsala všechny papíry, přesvědčil ji, že bude v domě bydlet jako dřív. Poté se však všichni nastěhovali k ní a ona začala válku se snachou.
Snacha si vždycky našla něco, na co si mohla stěžovat, že boršč je nechutný , že v koupelně je louže a mnoho dalšího. Poprvé se syn matky zastal, ale pak přestal a začal na ni křičet. Časem si Monika začala všímat, že si syn se snachou o něčem šeptají.
A pak nějak syn začal říkat, že by bylo dobré, aby si odpočinula a zotavila se. Matka se podívala synovi do očí a položila mu otázku:
– Rozhodl ses, synu, že mě dáš do domova důchodců?
Syn se začervenal, sklopil oči a řekl:
– Mami, proč začínáš, je to jen sanatorium, jeď si na měsíc odpočinout a pak se vrať domů.
Pak ji přivedl zpátky, podepsal nějaké papíry, slíbil, že se brzy vrátí, a odešel. Teď už tu žije dva roky.
Zavolala synovi a zvedl to nějaký muž, který jí řekl, že její syn byt prodal. A ona teď netušila, kde ho má hledat. Zpočátku proplakala mnoho nocí, protože když ji sem přivezli, dobře věděla, že se domů už nikdy nevrátí. Velmi ji bolelo, že kdysi ublížila své dceři, a to ve jménu synova štěstí.
Monika pocházela z vesnice. Měli velký dům a hospodařili na statku. Jednoho dne přišla sousedka a začala manželovi vyprávět, že ve městě se žije lépe: mají dobrý plat a byt.
Manželovi se myšlenka přestěhovat se do města okamžitě zalíbila. Přemluvil Moniku, aby to udělala, prodali všechno na vesnici a přestěhovali se do města. Sousedka měla pravdu, hned dostali byt, pak postupně koupili nábytek a dokonce i staré auto , ve kterém měl manžel nehodu.
Moničin manžel zemřel den po nehodě na následky zranění. Když ho pohřbili, zůstala sama se svými dvěma dětmi. Aby děti vychovala, dokonce po večerech drhla podlahy ve vchodu do domu. Monika doufala, že až děti vyrostou, budou jí pomáhat, ale to se nepodařilo.
Nejprve se syn dostal do problémů a ona si musela půjčovat spoustu peněz, aby se nedostal do vězení. Po nějaké době se dcera vdala a porodila vnouče. Zpočátku bylo všechno v pořádku, ale pak vnuk začal být nemocný. Dcera dala výpověď v práci, aby se mohla o syna starat, ale lékaři stále nedokázali vnukovu nemoc diagnostikovat.
Pak byla vnukovi diagnostikována nějaká nemoc, kterou bylo možné léčit pouze v jedné nemocnici . Na tuto nemocnici byl dlouhý pořadník. Zatímco se moje dcera léčila se synem, její manžel ji opustil. Poté se moje dcera v jedné z nemocnic seznámila s vdovcem, jehož dceři byla diagnostikována stejná nemoc.
Začali spolu žít. O čtyři roky později potřeboval manžel mé dcery peníze na nákladnou operaci. Monika měla potřebné peníze a šetřila je na první splátku bytu pro syna.
Když dcera požádala matku o půjčku, matka odmítla, nechtěla je utratit za cizího člověka. Dcera se na ni urazila a řekla, že už nemá matku. Nemluvila s ní jedenáct let.
Monika vstala z lavičky a pomalu se vracela do penzionu. Najednou uslyšela:
– Mami!
Srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Ohlédla se a uviděla svou dceru. V tu chvíli se jí podlomily nohy a málem upadla, dcera ji zvedla.
– Tak dlouho jsem tě hledala. Bratr mi nechtěl dát svou adresu. Řekl mi ho, až když jsem mu pohrozila soudem za nelegální prodej tvého bytu.
– Mami, promiň, že jsem tě tak dlouho nemohla navštívit. Nejdřív jsem se na tebe moc zlobila a pak jsem to odložila, a navíc jsem se moc styděla. Před několika týdny se mi zdálo, že se procházíš po lese a pláčeš.
Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se velmi špatně. Řekla jsem o tom snu manželovi a on mi řekl, abych se s tebou přišla usmířit. Přijela jsem a byli tam cizí lidé, kteří tě nikdy neviděli. Pak jsem musela dlouho hledat svého bratra. Máme velký dům u moře. Můj muž mi řekl, abych tě vzala k nám.”
Monika objala dceru a rozplakala se, ale tentokrát jí po tvářích stékaly slzy radosti.
