Můj manžel má milenku. Proti jejich vztahu nic nenamítám. Dokonce jsem se s touto ženou setkala. Nezlobila jsem se na ni a považovala jsem za hloupost se kvůli manželovi zlobit.
Dobře jsme si popovídali. Ukázalo se, že je to milá žena. Po rozhovoru to vypadalo, jako bychom byly kamarádky už mnoho let.
Později se se svou milenkou rozhodli, že se vezmou. Samozřejmě ne skutečnou. Mně to nevadilo, a tak jsme se začali připravovat společně. Pomohla jsem jí vybrat krásné svatební šaty a ona mi poradila, jaké večerní šaty si vzít. Rozhodli jsme se, že obřad se bude konat u nás doma. Svědkem jsem byl já. Všechno bylo velmi realistické, chyběl jen oddávající z matriky.
V den svatby jsme ráno vstali, provedli poslední přípravy a začali se chystat. Pomohl jsem jí obléknout svatební šaty. Pak si řekli svůj slib a vyměnili si prstýnky. Novomanželé se vášnivě políbili.
Jejich první svatební noc se odehrála v našem domě. Když manžel usnul, sešla dolů do kuchyně, kde jsme dlouho seděli a povídali si. Byl to příjemný a přátelský rozhovor. Ve skutečnosti jsme měli mnoho společného.
Tato situace mě vůbec neponižovala. Dokonce mohu říci, že jsem se cítil šťastný. Koneckonců si s ní hodně povídáme a trávíme spolu čas. Teď mám s kým jít na nákupy, do parku nebo na bazén. Myslím, že náš vztah bude vždycky důležitější než vztah s jakýmkoli mužem.
Co si o takovém přátelství myslíte vy?