Stalo se mi to.
Na testu jsem viděl dva pruhy. Nevěděl jsem, jak o tom Frankovi říct. Den předtím jsem s ním měla vážný rozhovor a on mi to řekl na rovinu: – Barbaro, moji rodiče tě nebudou mít rádi. Jsi ze sirotčince. Můžeme se stýkat, ale já si tě nevezmu.
Rozhodla jsem se Frankovi neříkat, že jsem těhotná. Rozhodně jsem chtěla mít dítě. Uplynul rok a půl, porodila jsem, synovi bylo devět měsíců. Už jsem na Franka zapomněla, když se objevil na prahu mých dveří.
-Barbara, je mi to líto. Nemůžu bez tebe být. Vrať se ke mně. Kdo je tam?
-Syn.
Další věc, kterou jsem viděla, byl on, jak běží nahoru po schodech. Bylo mi to jedno. Moje city už dávno vyprchaly. Rozhodla jsem se přestěhovat na venkov. Bylo to tam jiné, lidé byli milejší, vstřícnější. Potkala jsem tam muže. Šla jsem s dítětem z obchodu, dům jsem měla daleko. Rozhodl se, že mi pomůže s taškami, chtěl mě svézt. A to mi nebylo příjemné, tak se rozhodl, že mě doprovodí, vzal mi tašky a šli jsme.
Pak viděl, že moje domácnost je v žalostném stavu. Rozhodl se, že mi pomůže s plotem, a řekl, že druhý den přijde s nářadím. Cítila jsem se velmi nepříjemně. A pak k nám chodil každý den a opravoval všechno, co bylo rozbité. Při obědě jsem mu poděkovala.
-Barbara, řekni mi něco. Jsi hezká holka, máš syna. Kde je tvůj manžel?
-Nikdy neexistoval.
Pak mě požádal o ruku.
Jednoho rána přijeli Frankovi rodiče. Málem se mi z toho udělalo špatně!
-Barbara, pojď ven! Přišli jsme si pro našeho vnuka! Nepotřebuješ ho. Žij si svůj život, jsi ještě mladá.
Můj manžel je vyhodil.
-Jděte pryč od mé ženy a syna.
– Frank nám řekl, že to byl jeho syn.
-Neznám vašeho Franka. S manželkou jsme se už dávno rozhodli, že je to náš syn.
Bože, byl jsem tak šťastný. Objal jsem ho. Jsme manželé. Milujeme se a vychováváme tři děti.
