Lidé byli plní. Někteří nastupovali do vlaku, jiní čekali, až přijede. Malá holčička se podívala na cestující a zašeptala: “Mami, kde jsi?”.
Jeden muž přistoupil k holčičce, dal jí tyčinku a zeptal se:
– Čí jsi?
– Maminka…
– Kde máš maminku?
– Říkala, že na ni mám počkat tady, ale ještě se nevrátila.
Z dívčiny kapsy trčel vzkaz. Muž ho vytáhl a přečetl si ho: “Jestli tohle čteš, jsi dobrý člověk. Moje dcera se jmenuje Barbara. Narodila se 22. června 2002. Svou dceru dávám dobrovolně pryč. Můžete ji adoptovat nebo dát do dětského domova. Prosím vás o odpuštění. V životě se dějí různé věci.”
Muž si sundal klobouk a poškrábal se vzadu na hlavě. Spolu s dívkou odešel na policejní stanici.
Šestnáct let žila Barbara sama. Chodí na univerzitu a pracuje na částečný úvazek, aby se nějak udržela nad vodou. Nikdo ji nikdy neadoptoval – celé dětství strávila v sirotčinci. Celé ty roky chudá dívka snila o tom, že najde svou matku.
Nezlobila se na matku, jen se jí chtěla podívat do očí. Kamarádka jí jednou poradila, aby se obrátila na lidi, kteří dokážou rodiny znovu spojit, v televizi jsou dokonce pořady. Zpočátku se ten nápad Barbaře zdál hloupý, ale po chvíli si uvědomila, že nemá co ztratit.
Zbývalo jen čekat. A doslova za půl roku jí zavolali a pozvali ji na focení. Barbara skákala štěstím až do stropu, protože doufala, že tvůrci pořadu našli její maminku.
O několik měsíců později se Barbara vydala do hlavního města. Její nejlepší kamarádka jela s ní.
Barbaře celý program utekl jako voda – netrpělivě čekala na výsledek. Zajímalo ji, kdo na její žádost odpověděl. A pak moderátorka řekla:
– Přivítejte prosím Christophera.
Na pódium přišel desetiletý chlapec a řekl, že je její bratr. Jeho matka mu řekla, že má mladší sestru Barbaru, ale dala ji do sirotčince.
– Koho jste přišli navštívit? – Zeptal se moderátor.
– S babičkou. Moje matka loni zemřela.
Do studia přišla moje babička. Objala Barbaru a zašeptala:
– Odpusť mi, mé dítě. Už tě nikdy neopustím!