Dědeček se chodil vyhřívat na slunce. Letošní podzim byl tak chladný a deštivý, že si člověk o to víc vážil slunečných dnů, zvlášť když se blížila zima a ta bude obzvlášť tuhá.
Děda neměl jak připravit dříví na zimu, neměl sílu v rukou, aby ho naštípal. Každým dnem byl smutnější a smutnější, čekal, že se ho někdo zeptá, jestli nepotřebuje pomoc, ale každým dnem jeho naděje klesala.
Dědeček žil v malé vesnici, i když bývala velká, někdy byly ve školách dvě třídy, a co teď zbylo? Mladí se odstěhovali, staří umírají….. A tak se dědečkova ulice začíná vyprazdňovat. Na druhém konci ještě bydlí dvě rodiny, ale na jeho straně už není nikdo. Dřív, když byla vesnice větší, chodili lidé pěšky na autobus a zastavovali se, aby si s dědou popovídali, ale teď ti, co zůstali , jezdí auty a nemají důvod se zastavovat.
Muž s láskou vzpomíná na dobu, kdy byl na ulici slyšet neustálý hluk, křik dětí a hádky mezi muži a ženami. Když mu bylo dvacet, oženil se se ženou, která už měla tříletého syna. Matka se mu to snažila rozmluvit, ale jeho srdce bilo jen pro ni. Když bylo jejímu synovi deset let, utopil se v řece a žena dlouho trpěla a možná zemřela na bolest srdce. Manželé neměli vlastní děti.
Letos oslaví dědeček osmdesáté narozeniny a je stále veselý, ale nemá sílu v rukou, a tak ho trápí, že nemá připravené dříví na zimu.
Nedávno za ním přišli lidé ze sousedství, nabízeli mu, že ho přestěhují do domova důchodců, slibovali, že se tam o něj postarají a budou ho živit, ale muž je nechtěl poslechnout, zůstane na rodném gruntu, všechno je jeho, bez toho nemůže žít.
Pak si vzpomněl na sousedku, starou ženu, kterou často bolely nohy a děti ji nechtěly vidět, tak ji poslali do toho “domova”, odkud jim často volala a prosila, aby ji odvezli, ale oni ji neposlouchali….. Zemřela tam velmi rychle, teprve po smrti se vrátila domů…..
Letos se dědeček na zimu připravoval obzvlášť pečlivě, vytahoval teplé deky, kabáty, dokonce i manželčin kožich, hlavně aby mu bylo teplo, protože zima ho nešetřila.
Zatímco takhle přemýšlel, zastavilo u branky auto. Vystoupil z něj dlouholetý známý, vrchní pomocník starosty a několik starších mužů z vesnice.
– Dobrý den, dědečku, otevřete bránu, jak jinak vyložíme dřevo, ptali se muži vesele.
A odkud se vzala síla ve slabých nohách starého muže, vyskočil, aby co nejrychleji otevřel bránu, jako by mu stroj mohl utéct a nedal mu další palivové dříví.
Až všechno vyloží, řekli mu, rozvezou dřevo všem staříkům, jenže teď přišla řada na něj. A po něm čekají další osamělí staří lidé a strachují se, jak přežijí letošní zimu. Zatímco si povídali, děda je rád pohostil čajem a sušenkami. Kromě dřeva dostal i celý balíček jídla, který si otevře jako dítě, protože obsahuje i čokoládu. Naposledy si je koupil na Silvestra!
Letošní zimu určitě přežije a počká si na další. Ještě štěstí, že jsou lidé ve vesnici tak laskaví a starostliví a pomáhají osamělým starým lidem!