– Mami, Helena bude žít tady. Rekonstruujeme byt, nedá se tam bydlet. Je tu volný pokoj, proč by tam měla sedět v prachu? – Řekl Helenin manžel.
Zjevně se za ten nápad nestyděl, což se o jeho ženě a matce říct nedalo. Matka svou snachu nenáviděla.
– Musím pracovat, nemůžu tu být, zašeptala Helena.
Jeho žena pracovala na dálku, takže potřebovala klid. Jack byl celý den v práci, takže nebylo snadné sedět s tchyní pod jednou střechou. A Helena byla zvyklá být doma sama, takže ji nikdo nerušil.
Helena se podívala na tchyni a nemohla najít slova. Tchyně Helenu ve svém domě nechtěla, ale zřejmě nebylo cesty ven. Sedly si ke stolu a pustily se do večeře.
– ‘Heleno, prosím tě, naservíruj ten svůj výstavní salát,’ řekl Jack.
– ‘Jacku, nejez tu chemikálii. Udělala jsem ti jiný, ten je zdravější,’ bědovala tchyně.
Helenin výraz se změnil. Její manžel byl alergický na rajčata – jak na to mohla tchyně zapomenout? Tchyně, když byl Jack malý, na to nebrala ohled. Říkala, že není třeba běhat po doktorech, dám mu tabletku a ono to přejde.
– Má alergii. Proč jsi dala do salátu rajčata? – Helena řekla.
– Co si to vymýšlíš? Je tam jedno rajče, nic hrozného se nestane, – řekla tchyně.
– Bude mu špatně.
– Heleno, už se uklidni. On nemá žádnou alergii. Jeho vlastní matka ho zná lépe než ty.
– Já jsem jeho žena. Starám se o svého manžela.
– Ty nejsi manželka, ty jsi služka. Ty nemáš děti! Až je budeš mít, promluvíme si.
Helena se zvedla ze stolu a utíkala do ložnice. Její tchyně se vždycky trefila do bolavého místa. Jack spěchal svou ženu utěšit.
– “Jacku, je mi to líto. Raději půjdu k rodičům. Nebo do kanceláře. Nebudu žít s tvou matkou.
– Nech mě s ní promluvit. Ona přestane!
– Ne, tohle už jsme probírali milionkrát. Nebudeme spolu vycházet pod jednou střechou.
Museli si na čas pronajmout byt, aby se vyhnuli dalšímu rodinnému skandálu. Tchyni to samozřejmě vadilo, ale neměla na vybranou. A Helena nemohla být šťastná, že má tak hodného a chápavého manžela.
