Je mi padesát sedm let. Jsem vdaná přes třicet let a za celou tu dobu jsem manželovi prala, vařila jídlo a starala se o pohodlí rodiny. S manželem máme dvě děti, které jsem sama vychovala a vzdělala. Co si pamatuji, běhám kolem sebe jako křeček. Vždycky jsem pracovala v několika zaměstnáních najednou a chytala se každé práce, aby naše děti měly všechno a byly oblečené stejně jako ostatní děti.
Můj manžel po celý náš společný život nikdy pořádně nepracoval, a když dosáhl důchodového věku, seděl doma a přestal pracovat úplně. Já stále chodím do práce, pomáhám dětem s hlídáním vnoučat a dělám všechny domácí práce.
Opakovaně jsem manžela žádala, aby přijal nějakou práci, třeba jen jako hlídač, a on mi odpovídá, že to zvládneme i bez jeho částečného úvazku. A není hloupý, když jde o jídlo! Já mám sotva čas vařit. Někdy přijdu z práce a on sní všechno dobré a mě nechá jen s polévkou.
Jednou jsem se o tom bavila s kamarádkou, která mi poradila, abych vařila zvlášť: pro něj z levných produktů a pro sebe z kvalitních. Přišla jsem domů a řekla manželovi, že mi lékař řekl, že musím držet dietu, a proto by se neměl mého jídla ani dotknout.
Teď jídlo schovávám, a když jde manžel do garáže, jím sladkosti. Salám a sýr schovávám v ledničce, aby na mě neviděl, a když na mě nevidí, tak to všechno sním. Zachraňuje mě to, že máme dvě lednice: v jedné jsou potraviny a ve druhé sklenice, a tam schovávám všechny zásoby.
Víte, jací jsou muži – nic nevidí. Já si pro sebe beru kvalitní krůtí maso a dělám kotlety na páře, do vepřového přidávám koření – s prošlým datem spotřeby – a jemu je to jedno. Kupuju mu nekvalitní těstoviny, které stojí halíře, a pro sebe kupuju tvrdou pšenici.
Nevidím na svém chování nic špatného, nemyslím si, že dělám něco špatně, protože jestli se chce dobře najíst, ať chodí do práce. Myslím, že v našem věku je hloupost se rozvádět, vždyť většinu života máme za sebou a máme společný dům, tak proč ho teď prodávat a dělit se o peníze napůl?