Moje matka zemřela, když mi bylo pouhých osm let. Otec se opíjel, často jsme doma neměli co jíst. Ve škole jsem žebral, špatně jsem se učil, špatně jsem se oblékal, což nakonec upoutalo pozornost vychovatelů.
Několikrát k nám domů přišli inspektoři sociální péče a brzy dostal můj otec přísné podmínky, jejichž nedodržení by mohlo vést k tomu, že by byl zbaven rodičovských práv. Táta naštěstí dostal rozum, přestal pít a následné kontroly proběhly bez problémů.
Po nějaké době mi táta řekl, že chce, abych se seznámil s ženou, která se mu líbí. Šli jsme za tetou Marií. Nechtělo se mi s ní, vzpomínky na matku byly ještě velmi čerstvé a otcovo rozhodnutí setkat se s tetou Marií jsem příliš neschvaloval.
Ale když jsme si začali povídat, okamžitě jsem pocítila teplo její duše. Spřátelil jsem se s jejím synem, který byl o rok starší než já, a začali jsme spolu chodit na hodiny atletiky. Táta byl rád, že jsem si jeho novou partnerku oblíbila, a po měsíci jsme se k tetě Marii nastěhovali a náš byt jsme pronajali nájemníkům, abychom měli další zdroj příjmů.
Táta se s tetou Marií nestihl oženit, zahynul pod koly auta řízeného opilým řidičem. Pro tetu Marii jsem byl oficiálně nikdo, a tak mě opatrovnictví odvezlo do sirotčince. Když jsem odešel, teta Maria slíbila, že si mě vezme zpátky, jakmile to bude možné.
Své slovo dodržela a po dvou měsících jsem byl zpátky u ní doma. Ty dva měsíce byly dostatečně dlouhou dobou na to, abych pocítil drsnou atmosféru sirotčince. Byla jsem tetě Marii velmi vděčná, že mě neopustila, že mi byla skutečnou druhou matkou. Je to úžasná žena a její syn je pro mě skutečným bratrem.
Teď už jsme dospělí a máme své vlastní rodiny, ale maminka Marie je pro mě a mého bratra stále nejbližším člověkem. Dvakrát tchyně, ani jednou se se svými novými dětmi nepohádala, ani jednou od nich neslyšela slovo “tchyně”. Můj manžel i bratrova žena jí říkají maminka Marie pro její laskavost a pochopení. A pokaždé, když slyší, že ji tak někdo oslovuje, má Marie v očích upřímnou radost.