Alena zase pohlédla na e-mail a stiskla tlačítko “odeslat”. Nyní může pít kavu. Zadýmala se v křesle, vychutnávala si okamžik, pak zavřela e-mail, vstala a opustila kancelář. V učebně pro pracovníky u stolu seděla Lucie a utírala si oči kapesníkem. Alena se neměla ráda mísit do cizích záležitostí. Patrně šéf ohnal nad jejím překladem. Zapnula si čajník, vzala svou hrneček z polic, vysypala dva lžíce instantní kávy a čekala, až voda zabalí.
Lucie si přitiskla dlaně na oči a otočila se ke oknu.
„Co se stalo? Spatřil tvůj boss překlady? Udělala jsi chyby?“ zeptala se Alena.
„Přestala si mě kdo bere?“
„Nic. Jen jsem chtěla pomoci.“
„Ne,“ odsekla Lucie, „co se ti chce?“
Alena najednou vzpomněla, jak viděla, jak Lucie nastupovala do luxusního SUV, její triumfující pohled, jak probírala lidi na schodech u budovy. Teď však svůj střelce ztratila, rozhodně nevzpomínala, jak šla domů, a tato hloupá holka lituje svých nepodložených nadějí.
Voda zvukem hlasitě začala hřát. Alena nalila do hrnku horko a usedla proti Lucii. Podstrčila jí balíček kapesníků.
„Umyj se. Nemusíš, aby všichni věděli, že máš důvody. A neboj se, že se zmateš.“
„Kdo tě…“ Lucie zvedla opuchlé oči.
„Jako každy. Slibil, že tě vezme k zlatým hořím, pak zmizel a neodpovídá. Teď máš dva testy. Staré historie.“ Alena pokrčila rameny.
„Nebo chceš dítě ponechat? Zkuste si to představit – překladáš přes noc, abys se nevyhladověla, odvádíš ho do základní školky, pracuješ plný úvazek. Neustále si bereš zdravotní dny, významné projekty ti už nedůvěřují. Vypukneš z hlavy a běžíš dělat rýmy, aby ses o něco starala. Potkáš nějakého inženýra, doufáš, že ti zklidní život, porodíš mu dítě a s ním dva běžíte jako myšky ve wheelu, šílené od nedostatečného spánku. Brzy se ti nabilo, zahodí tě, protože má víc, kdo by mu prostřelilo oči.
A ty běžíš celoživotním maratonu z dvou základních prací, abys šíleně vydržela dva děti…“
„Zmlkni! Nic o tom nevíš,“ zasáhla Lucie a zanechala na stole pár smetaní kapesníků.
Alena si vypila kávu. Další hloupá aféra v lásce. Možná by to bylo jinak? Možná se ten rozkošný muž vrátí, zasnubí se jí… Nebo už je vdaný nebo hledá lepší nápad.
„Aleno, hledá Petr Ráček,“ oznámila Martina, sekretářka.
„Jdu,“ řekla Alena, dokončila kávu, opláchla hrnec a šla k šéfovi.
„Těžko nám ten znechucený nás opustil? Dobře ti to. Tam se budeš prosazovat, ale nezapomeň. Napiš odhlášku. Až ti účetní zavinají, je to brzy. Nebudeš muset vypadat jako na trestnou. Máš štěstí…“
Označila Alena jako ambiciózní. Všichni muži jí žehnali a předávali jí nejziskovější projekty. Dokázala ukročit nejživějšíchodníka nebo udržet prémiovější zaměstnání. Vypadala neochvějně, chladně a výhodně. Šeptala o ní historky od nejsložitějších po nejmonotonnější. Že ji zklamala láska, věnovala se kariéře, a muži se k ní neodvážili přiblížit. Ale pravda byla jiná – slyšela to, co slýchají všechny dcery, když si už soupeří rodiče.
***
V poslední době se ti dva často hádali, skoro každý den. Matka vždy nacházela důvody.
Když se tatík snažil mélejí svůj vlastní obchod, spolupracovník zlomit. Tatík nevypil, jen zůstal u matematiky na střední škole. Ale matka by zbytek života chtěla mít více peněz.
Pohlédla na Matěje, svého nového manžela, který si on i jeho dcera hledat, jak to rozdělit mezi seben, nakupovat věci.
„Ticho! Vzrušíš celý dům. Ty víš, kolik je hodin?“
„Volala jsem,“ zamumlala matka.
„Jsi opilá? Vždyť to máš na dču. Ona už je momentálně velká, vše vidí. Pojďte raději domů.“
Alena vylezla z postele a tichounce šla do kuchyňsky, abych se poslyšla.
„Přestala ses zlobit, kdy dopořádkuješ? Ty přece nenajdeš práci, kde platí lehce, je mi nutné pracovat devět hodin. Mít tvoje penězíklad bych umřel hlady.“
„Já vím, kde pracujete. Jste…“
„A co? Pokud si budeš chtít, klidně. Já si něco koupím.“
„Ty ženská, ty si na mě vězíš, myslíš, že by ses mě dceři bála? Ona je staře, vše chápe.“
„Maminka má noce, kdy nic nezavře. Sama se pořádně nezbavila soudku.“
„Nemusíš být překvapená,“ odpověděl tatík, „a měl jsi vždy poté, kdy jsem potřeboval složit na kontaktu. A proč jste se domácela na dceři? Ona je všemožná, potřebuje si koupit nové boty, tenisku. A my jsme si přiveřeli.“
„Ty si toto znáš…“ Tatík se odsunul od matky.
„A co? Pokud bude toto platit, já se mohu připravit dokonce na něco více. A co? Pij a přemýšlej, já budu doma. Pokud se věnovat do toho.“
„Ty si to přestala bát,“ pravil tatík, „a je to masa. Jsi holky jen kluk.“
„Není už počátek,“ zmírnil tatík, „můžeme o tom zítra.“
„Budeme o tom pohybovat, protože to je jen kluk, kde můžeš čekat. A kde je tohle?“ Matčina směšná smrt rozležela po bytě, pak se zase z ní stala cena. Matka začala křičet, obzvala tatíka a vyžadovala, aby už odešel.
„Jděte, jsem v pohodě. Na mě bude někdo.“
Naháma se přemístila na chladný laminát. Alena poslouchala, až poté se tiše vrátila do pokoje, zakryla se přikrývkou a cítila chvění.
Roční dcery si často hádali, ale toto… Uviděla, že maminka má koho má. Ruční, viděl, jak přijela do bytu, ale ne hned. Autem padla, ale v okně se Alena schovat pod přikrývku, jako by spala.
Následující den se zeptala:
„Budete se rozvádět s tatinkem? Máte jiný chlapíka? Viděla jsem…“
„Jsi už velká, doufám, že někdy pochopíš.“
Alena nerozuměl a nechtěla rozumět. Papá je milý, ne vypil, v půlce a běhal s ním na sněhovém válečku, vypustil slepici z drapu. A když si trochu opil, stal se laskavým a šťastným. Jakže jiný člověk bude lepší?
A Alena řekla, že nemusí pochopit matku, že chce žít s tatinkem. Skutečně vstoupila.
„Mama ji má pravdu,“ řekl tatík, „jsem se nepovedl, nedokázal jí dát život, který si přál. Možná je to skutečně dobře pro ni. Ale já bych si přál, abys překanal, ale já bydlím u Tadeše, kde má dvě pokoje, dva děti. Spím v kuchyni. Není kam tě vzít. Můžeš to vědět.“
To bylo důležité pro Alenu. Nikdy není nikoho, nikdy žádného mužského. Všechno bude sama. Dítě se nikdy nebude vědět o rozmažkách, o hádkách, o výčitkách. Nikdy.
Většinou zpozorovala pozdější návrat matky. Po středoškole vstoupila na denní vysokou, pracovala na oddělení cizích jazyků, kde bylo spoustu literatury, knih, a všechno volný čas strávený čtením, hledáním videa bez titrů. Kdypak domů šla jen spát. Dokonce v roce vytvářela doprovodné návody.
Rodiče se rozešli, a matka odlétla k jiné ženě. Otec také žil u někoho jiného, řekl to muž s ní. Alena ho zvala, ale otec se odmítl, řekl, že nechce jí zdržet.
S otcem udržovala kontakt, volala, občas se poohlížela, ale s maminkou se málem nekomunikovala. Obě byly zrazené. Alena nemohla přijmout matčinu zrada, a matka se zlobila, že dcera postoupila na stranu tatinka. Tak jimi. Alena pracovala jako překladatelka, jako profesorka, jako doprovodná učitelka.
A láska… Ta už tu bohužel nebyla. Měla chlapce. Ale Alena věděla, že se snaží nejen ji, ale i její byt. Stát se snadno, nikdo si nemusí nacpat vodu v úsmev. Možná by to však nemělo být.
Jednoho dne ve městě připravovali výstavu cizích firem a Alenu požádali, že na ní pracuje. Přesně jí se tam zalíbilo. Poté byl pozván do Prahy. Alena její oholit v hlavě, ale dnes už se rozhodla.
***
Po práci se rozhodla, že navštíví tatíka.
„Tati, jdu do Prahy, byt je volný, můžeš se zpátky. Odešlo,že potřebuješ něco, dej mi vědět. Odešlo,že?“
„Nic mi není potřeba, mamine. Nenabírám, protože bych mohl být pryč. Můžeš volat.“
„Prostě, tati, já jdu. Mám hlad, Marie mi uvařila polévku.“
„Polévka?“ Alena strčila oči. „No, nezneklidňuj se. Já jsem ráda za tebe.“
„Zaujala ses maminkou. Ještě stále máš proti ni?
„No, tati, musím běžet. Musím balit. Zase vám zavolám a naše rozloučení.“ Alena objetla tatinka a políbila jej na rameno.
Doháněla se do Prahy poslední, ale rozhodla se, že se rozloučí i s matkou. Jejich systém byl chladný a zkomplikovaný.
Uviděla matku, jak přichází k domu. Šla pomalu, s dvěma většími kabelkami, dívala se pod nohy. Alena chtěla k ní, ale v tu chvíli z bytů vyšel muž. Něco se ptal matku.
„Neberu! Opět si napustíš… Kolikrát to může být? Měl by hledat práci, ty salig…“
Alena se obrátila a šla pryč. Musím jí zavolat později. Připomněla si tu hádku mezi rodiče. Což, maminka hledala si „zralý šíř“, a výsledkem bylo hůře. Patrně políbil všechno stejně. Bolesť na ni, jak na otce, vydržel.
Kdyby nebyla tahle hádka mezi rodiče, Alena by dříve vypadala na nějakého chlapce, ovdověla, rozhodla dítě. Její život by byl jiný. Nikdy Praha, kariéra, něco jiného. Všechno bude tady, kariéra, byt v Praze. A ten zralý šíř… Bez něj si určitě vydrží.
Rodiče se obvykle zabírají svými případy, neuvažují, že děti vše slyší, nechápejí. Ale děti slyší každé slyšící slovo, pamatují si všechno, co se řekne. A staví si vlastní život podle scénáře rodičů nebo si vybírají proti, omezí si jednoduché štěstí.
