Jana se chovala do lázní. Byla v důchodu, starší syn Jakub jí koupil pobyt a řekl:
“Mami, musíš odjet a odpočinout si. Nelíbí se mi, jak vypadáš, dřív jsi byla klidnější a hezčí. Nestarej se o tátu, nějak to zvládne. Nevšímá si tě, to já vidím. Už chápu, že miluje jen sebe a žije jen pro sebe. Zvlášť když jsme s Honěm odešli z domu. Mimochodem, on to má stejně.”
“Ale Jakušku, jak máš pravdu. A já myslela, že vy, moji synové, si ničeho nevidíte. Děkuju, zlatíčku. Samozřejmě přijedu a odpočinu si. Kdy jsi mi ještě něco takového dopřál? smála se a děkovala.
“Kdykoli budeš chtít, Honza slíbil, že příště pobyt zaplatí on, zasmál se Jakub.
“Jste moji nejlepší synové na světě! objetím ho a políbila na tvář.
“Mami, ty jsi taky ta nejlepší, věz, že my s Honzou jsme vždycky na tvé straně. Kdyby něco, pomůžeme. Na koho jiného se můžeš spoléhat? Jen na nás, řekl spokojeně. “Dobře, už jdu, tátu čekat nebudu, nemám čas, ještě musím vyzvednout Tondíka ze školky. Pozdravuj otce, mávl a vyšel z domu.
Jana s Františkem žili v domku na vesnici. Vzali se před lety z lásky. Žili normálně, vychovali dva syny a vypustili je do světa. Teď byli sami, ale nějak nenápadně se jejich život změnil – nebo spíš František.
Jana byla dva roky v důchodu, František pořád pracoval. Měla víc času, dřív to byla jen práce a hospodářství – vždycky chovali prase a pár slepic.
František už dlouho nepomáhal. Přijel z práce, najedl se a šel na gauč. Občas něco kolem domu spravil, zatloukl, přibouchl.
Jana zajela do obchoďáku v Brně a koupila si dvě šaty a halenku. Koneckonců jede do lázní a její šatník už dlouho neobnovila. Měla věci, co už nosila do práce, myslela si, že je bude nosit i v důchodu. A teď ta příležitost! Stála před zrcadlem a zkoušela nové kousky, když se na ni manžel podíval a řekl lhostejně:
“Můžeš se před zrcadlem točit, jak chceš, hezčí tě to neudělá. Kdo na tebe tam bude koukat? Komu se budeš líbit?”
“Nesuď podle sebe. Nekoupila jsem si to proto, aby se na mě koukali. Jen není slušné jezdit mezi lidi v ošuntělých hadrech,” odsekla.
“No jistě, mezi lidi. Zůstala jsi prostá venkovanka.”
“Ale tys zase velkoměšťák. Tak proč ses za mě vůbec bral?”
“Víš, mladý a hloupý. To je všechno,” řekl, aby ji pobouřil.
Ale Jana si už zvykla na jeho jedovaté poznámky. František s věkem zahořkl, na všechno nadával – nejen na ni, ale na celý svět. Jen měl pořád slabost pro hezké ženy a neopustil žádnou příležitost. Manželka tušila, že jí nevěrný je, ale nikdy ho nechytila. Ani ho nehlídala, nebylo to její.
“Chlap, když chce podvádět, žádná síla ho nezadrží. Stejně si najde cestu,” říkala si Jana.
Samozřejmě ji zamrzelo, co manžel řekl. Uklidila věci do skříně a šla do kuchyně. Měla práce dost, a zatímco pracovala, mohla přemýšlet, vzpomínat, snít.
Jana byla půvabná žena. V mládí kráska, a i teď v ní zůstal šarm, jen jemnější a ušlechtilejší. Nechodila do kadeřníka, nezkoušela masky, nepovažovala to za nutné. Byla přece důchodkyně, myslela si. Ale zvenku pořád vypadala dobře.
František se změnil, od manželky se odcizil. Taky býval hezký muž, ale teď vypadal zestárle a unaveně. Jana vařila večeři a přemýšlela:
“Jsme si s manželem cizí, už mi ani nedává peníze. Přitom vařím, peru, uklízím, občas mu něco koupím. Proč to nechápe? Mám pocit, že mě ani nevidí, jako bych byla nábytek. A přece jsem žena, také chci jeho pozornost. Už dokonce spíme v jiných pokojích.” Vyšla ven nakrmit svině.
František byl přesně takový. Když mu přestala žena vadit, ani si toho nevšiml. Zato pokukoval po jiných a rád, když s ním koketovaly. A možná i manželku podváděl, svědomí ho netížilo.
Žena to věděla a říkala si: “Dává pozornost jiným, stihne žertovat, smát se, obejmout je – klidně přede mnou. Mě nevěnuje ani respekt.”
“Jani, tvůj Franta zas lítal do města, má tam nějakou nápadnici,” říkala sousedka Věra vážně.
“A ty jak to víš? Byla jsi tam?” ptala se Jana.
“Já tam nebyla. Ale pracuju s ním a vidím. K nám do úřadu přijela Hana na kontrolu účetnictví, mladá, hezká. Tvůj muž kolem ní poskakoval jako kohout, pak ji vzal do kavárny. A co bylo dál, to si domysli. Ženy v práci říkají, že se teď často u šéfa omlouvá, prý má pochůzky do města.”
“Co s tím nadělám? Ať si chodí,” řekla Jana chladně, ale uvnitř jí všechno vřelo. Nechtěla to dát sousedce najevo.
Ta se divila: “Ty jsi nějaká lhostejná. Já bych to tak nenechala. Manželovi bych to pěkně zavařila…”
Janě bylo samozřejmě těžké to slyšet. A ještě těžší snášet urážky od muže, se kterým prožila tolik let. Vždyť se kdysi milovali.
Odjela do lázní. Rychle si zvykla, seznámila se se spolubydlícími, chodily spolu na procedury, obědy a večeře. Vše se jí líbilo.
“Ani jsem nečekala, jak je tu krásně a klidně. Jako bych zapomněla na všechny starosti, dokonce jsem ani na chvíli nevzpomněla na manžela,” myslela si, když šla spát.
Po třech dnech k ní přistál příjemný muž.
“Dobrý večer, jmenuji se Matěj. A vy, jestli se můžu zeptat?”
“Proč ne,” usmála se. “Jana,” a podala mu ruku.
Od té chvíle spolu chodili na večerní procházky. VyprávělPak jednoho dne, když se Jana vrátila z lázní, František jí tiše položil na stůl kytici růží a řekl: “Omlouvám se, že jsem zapomněl, jak moc jsi krásná.”
