Štěstí, když za zády stojí rodina
Z armády se Jakub vrátil ještě zdravější, než když odcházel. Jako nejmladší z velké rodiny, kde měl rodiče a čtyři bratry, Jakub vypadal, jako by zdědil to nejlepší od každého. Byl téměř dva metry vysoký, široký v ramenou, se světlými vlasy a modrýma očima, které se na svět dívaly přátelsky. Vždy ochotný pomoci, a silou ho Bůžek také neopomenul.
Uplynuly tři dny od jeho návratu do rodné vesnice Podhůří, kde se stihl setkat se všemi příbuznými a kamarády, když šel z obchodu a uviděl Adélu. Zůstal jako opařený, když před sebou spatřil krásnou dívku, i když nebyla příliš vysoká.
„No to mě podrž, jaké tu máme krásky. To jsem něco přehlédl, nebo vyrostly nové holky?“ pozdravil hned.
„Ahoj, krásko, nějak si tě nepamatuju,“ zeptal se, „čí jsi dcera?“
„Ahoj, jsem maminky a tatínka,“ zasmála se, „samozřejmě si mě nepamatuješ, nejsem odsud.“
„Já jsem Jakub, a ty?“
„Adéla, Adéla Nováková,“ odpověděla. „Jsem učitelka na základní škole, už rok tu bydlím.“
„Aha, a já jsem se právě vrátil z vojny.“
Dlouho stáli a povídali si, jako by se znali odjakživa. Už je sledovali sousedé, nejspíš je měli za pár. Na vesnici se takové věci šíří rychle… A Jakubovi s Adélou se opravdu zalíbili natolik, že se jim nechtělo rozloučit.
Večer Jakub nemohl přestat myslet na tu krásnou Adélu.
„Mami, kde bydlí ta nová učitelka Adéla?“
Matka na něj překvapeně pohlédla.
„Dali jí ten malý dům po babičce Mařenkové, ta už dávno zemřela, ale dům je ještě pořád pevný. Tam se Adéla Nováková usadila. Co, líbí se ti? Už sis někde našla holku?“
„Našel a divím se,“ řekl Jakub a chystal se vyrazit.
Od té doby se začali vídat, povídat si, a pak Jakub Adéle navrhl, aby se vzali. Ona souhlasila. Svatba byla, že to celou vesnicí dunělo. Mnohé dívky se na Jakuba zlobily.
„Proč si vzal tu přistěhovalou? U nás je taky dost hezkých holek!“
Ale časem si zvykly a přijaly ji, zvlášť když Adéla učila děti a vesnice ji za to měla v úctě. Děti ji milovaly, rodiče také.
Jakub se k Adéle nastěhoval. V domě jeho rodišť žil jeden z bratrů s rodinou, takže tam nebylo místo. Byl šikovný, všechno mu šlo od ruky a sílu měl.
„Adélko, přistavím k domu, je nám tu těsno, a ještě budou děti. Takže se pustím do stavby, objednám materiál,“ plánoval Jakub a žena ho podporovala.
Za pár let postavil Jakub dům, kterému záviděla celá vesnice. Byl silný a pořádný chlap, takový i dům postavil. Adéla měla jen radost. Žili spokojeně. Čas plynul, ale jediné jejich rodinné štěstí kalilo – neměli vlastní děti. Adéla děti milovala, všechnu lásku dávala svým žákům, ale své neměla.
„Proč nemůžu otěhotnět?“ často přemýšlela. „Co když mě kvůli tomu Jakub opustí? Tolik chce děti, už máme i dům připravený.“
„Proč nemáme děti? Třeba je to kvůli mně,“ dumal Jakub. „Co když mě Adéla opustí?“
Oba na to mysleli, ale k lékaři nešli. Možná se báli slyšet diagnózu, možná stále doufali. A čas utíkal. Adéle už bylo třicet, manžel byl o dva roky starší. Jednoho dne viděla v televizi pořad o pěstounských dětech. A napadlo ji to.
„Můžeme si vzít dítě z dětského domova, a budeme mít syna.“ Pročsi chtěla právě syna. „Ale jak na to bude Jakub koukat? Co když nechce? Cizí dítě…“
Dlouho váhala, nevěděla, jak to říct, ale u večeře to vypustila:
„Jakube, co kdybychom si vzali dítě z dětského domova?“ a upřela na něj zkoumavý pohled.
Manžel se až zapotácel, odkašlal si a pak odpověděl:
„Adélko, ty čteš moje myšlenky. Už dlouho na to myslím, ale nevěděl jsem, jak bys to vzala. Ale věřil jsem, že mi rozumíš.“
„Pane bože, Jakube, jak jsem ráda!“ vrhla se na něj.
Když si všechno o dětském domově zjistili, vyrazili do města. Dětský domov stál v areálu nemocnice, obehnaný vysokým plotem. Nakonec vešli do kanceláře ředitelky, jejíž jméno si předem zjistili.
„Dobrý den, paní ředitelko Aleno,“ zdvořile pozdravili.
„Dobrý den, posaďte se k stolu, myslím, že nás čeká dlouhý rozhovor.“
Alena Vávrová jim všechno podrobně vysvětlila, vyptala se i na ně samotné a řekla, jaké dokumenty budou potřebovat. Rozhovor byl dlouhý, ředitelka potřebovala vědět, jací lidé před ní sedí.
Nakonec navrhla:
„Pojďte, ukážu vám děti.“
Očima naznačila tříletého chlapce.
Dětí nebylo mnoho. Adéle se hned zalíbil sedmiletý chlapec, který se Jakubovi trochu podobal. Byl stejně statný a modrooký. I Jakub na něj hned upřel pozornost. Alena Vávrová, která sledovala jejich pohledy, pochopila. Tiše jim zašeptala:
„Tomášek má ještě mladšího brášku Matěje, nemůžeme je rozdělit,“ a očima ukázala na tříletého chlapečka.
Adéla měla hned pocit, že ti dva kluci jsou skoro jako jejich vlastní. Doufajícně pohlédla na manžela, a ten se na ni jen slabě usmí
