„Dobré ráno,“ zamručela Dana kolegyním, když vešla do kanceláře a s flástrem se posadila ke svému stolu. Zapnula počítač a tvářila se, jako by ji někdo ukradl koblihu.
„Dobré ráno,“ odpověděly Vlasta a Jitka a vyměnily si překvapené pohledy.
Obvykle upovídaná a mírumilovná Dana dnes mlčela a tvářila se mračounsky, jako šedivé mraky za oknem, z nichž drobně pršelo. V kanceláři zavládlo ticho, ale Vlasta, která dlouhé ticho nesnášela, brzy navrhla:
„Holky, dáme si kafíčko? Už ho chystám!“ Vstala a odešla za paraván, kde stál malý stolek s kávovarem, hrnky, miskou bonbónů a dalšími drobnostmi.
„Jo, dík,“ přikývla Jitka. Dana mlčela.
V kanceláři pracovaly tři – Dana byla vdaná, měla syna a bylo jí třicet. Vlasta také vdaná, dvě děti, šestatřicet let. Jitka svatbu ještě neměla, ale žila s přítelem – sedmadvacet.
Nejaktivnější z nich byla Vlasta – ať už proto, že byla nejstarší, nebo prostě taková od přírody. Všechny nápady vycházely od ní, ostatní jen přikyvovaly.
Vlasta se vrátila s podnosem a třemi hrnky kávy. Podala jeden Daně, která potichu přikývla na poděkování, zatímco Jitka řekla:
„Díky, Vlasti, ty jsi naše hospodyňka…“
Obě se rozesmály, Dana se jen lehce pousmála. Jako první to nevydržela Vlasta.
„Dano, co se děje? Přestaň mlčet, jinak si začnu myslet, že jsi na nás naštvaná.“
„Ale kde, Vlasti, za co? Jen mám doma nervy,“ odpověděla.
„To se pohádala s Mirkem?“ užasla Jitka. Kolegyně věděly, že Dana měla harmonické manželství a hádky se u nich téměř nevyskytovaly.
„Vlastně ne doma… s příbuznými.“
„Ááá, zase tě štve Marcela? No tak na ni kašli!“ radily kolegyně.
„Jak mám kašlat, když bydlíme ve stejném dvoře! Nemůžu si kvůli ní najít nájem, když máme svůj hezký dům. Mirek si jí nevšímá, jeho brácha Standa je v pohodě, ale Marcela… To je něco… Už mi to přetéká. Včera jsem jí to všechno řekla a teď nevím, jak spolu budeme žít.“
Když si Dana vzala Mirka, jeho otec dostavěl vedle svého domu ještě jeden. Po svatbě se tam mladí novomanželé nastěhovali, protože v původním domě už žil starší bratr Standa s manželkou Marcelou a malým synem. Oba domy byly pěkné, solidní. Otec pracoval jako stavební technik, takže materiál měl levnější.
Jenže týden po svatbě přišla tragédie – oba rodiče zemřeli při nehodě. Od té doby bratři žili vedle sebe ve společném dvoře.
Zpočátku bylo vše v pořádku. Skoro ve stejnou dobu Dana i Marcela porodily. Dana prvního syna, Marcela druhé dítě – holčičku. Všechno jaksi paralelně.
„Mirečku, není to skvělé, že žijeme vedle tvého bratra v jednom dvoře?“ těšila se Dana.
„No, je to ok,“ odpovídal zdrženlivější manžel.
Když děti trochu povyrostly, obě ženy šly zpět do práce a děti chodily do školky. Žilo se tak dál, ale postupně Dana pochopila, že s Marcelou jsou úplně jiné. No, to je jasné – každý má jinou povahu, nálady, zvyky.
Dana s manželem se nikdy nehádali, ale z domu Standy často z otevřených oken zněly křik a hádky – Marcela dávala najevo svou povahu. Věčně nespokojená a slyšet na dvě stě metrů.
„Zase Marcelka řádí,“ říkal Miroslav. „Mému bráchovi se moc nevyvedla.“
Dana byla klidná a vyrovnaná. S Marcelou tvořily dvě protipóly.
„Jsem poklidný člověk,“ říkala Dana. „Nemám ráda hlučné zábavy, večírky. Pro mě je nejdůležitější moje rodina. Rodina je pro mě celý svět, nikdy se s manželem a synem nenudím. Mám ráda doma klid a pohodu – a Mirek je stejný. V tomhle máme štěstí, naprosto si rozumíme.“
Byla to pravda. Dana vyrůstala v klidné, láskyplné rodině. Rodé ji a její sestru milovali, nikdy se nehádali, a tak si Dana vytvořila podobnou představu o manželství.
Ale Marcela byla jiná. Hlučná, energická a přesvědčená, že obě rodiny musí žít „v jednom chumlu“, jak ráda říkala.
„Já mám ráda, když jsme všichni pohromadě,“ tvrdila. „Tak by to mělo být, pořád se scházet. Jsme přece jedna rodina!“
Dana to chápala, ale viděla to jinak.
„Ano, ve velkém slova smyslu jsme jedna rodina, ale správně řečeno – jsme příbuzní. Moje rodina je manžel a syn.“
Manžel ji v tom podporoval. Ale Marcelino pojetí ji hrozně štvalo. Každá rodina měla svůj dům, ale i tak od Marcely nebyl klid.
Hlavně se považovala za panovačnou správkyni celého dvora, i když každá rodina měla svou polovinu. Jako starší snacha si tohle postavení prostě vyhradila. Dana se od začátku podřídila a teď už s tím nic neudělala.
Díky svému vychování Dana nikdy nevkročila do domu Standy a Marcely bez ohlášení. Pokud něco potřebovala, slušně zaklepala, nebo dokonce zavolala a požádala o svolení.
Marcela si naopak dovolila vletět jako uragán do jejich domu bez klepání nebo varování, což majitele šíleně vytáčelo. Bylo jí jedno, co právě dělali… dokonce i když byl syn malý a Dana ho krmila nebo uspávala, Marcela vtrhla dovnitř se svou obvyklou bezohledností.
„Jé, Dano, ty uspáváš synka? No tak já třeba přijdu později…“ A dítě už pak nemohlo usnout, občas se dokonce leklo Marcelina řevu.
„Mirečku,“ stěžovala si Dana manželovi, „mám pocit, že Marcelka k nám chodí schválně… My přece takhle nechodíme k nim!“ Manžel souhlasil, ale nemohl s tím nic dělat.
Často se stávalo, hlavně o víkendu, že Dana ráno brzy vstala, uvařila si kávu a v klidu ji popíjela u okna, zatímco manžel se synem spali. Pro své muže pak připravovala omeletu nebo kaši. Ráda měla víkendA když se Marcela příští ráno zase objevila v kuchyni bez pozvání, Dana se konečně nadechla a řekla: „Dnes máme snídani jen my tři – když chceš, Marcelo, pozvu tě příště, ale teď si přejeme soukromí.“
