Dnes mi hlavou běží jeden z těch okamžiků, kdy se život obrátí naruby. Byla jsem v sedmém nebi, když můj milovaný Vojtěch požádal o ruku – prostě, upřímně, bez okázalosti, jen s tím hlasem, který mi rozechvívá srdce. Samozřejmě jsem řekla ano. A hned začal ten kolotoč – seznamy hostů, šaty, menu. Všechno jako z pohádky.
„Báro, myslím, že bys měla potkat mé rodiče,“ řekl mi Vojtěch jednoho dne. „Máma nás zve na večeři v sobotu.“
„Už měla dávno,“ zasmála jsem se a políbila ho na tvář.
V sobotu večer jsme přijeli k jeho rodičům. S napětím jsem otevřela dveře domu – a zůstala jsem jako opařená. V křesle seděl Vojtěchův otec, muž s přísným pohledem a unavenýma rukama. Zvedl oči… a jeho výraz se náhle změnil. Cítila jsem, jak se mi pod nohama třese zem.
Tento muž byl nepřítelem mé rodiny.
Když mi bylo jedenáct, tragédie mi rozbila dětství. Rodiče mého nejlepšího kamaráda Honzy zemřeli při nehodě na motocyklu, když se vraceli z Prahy. Ten den byl strašný. Máma, Alena, plakala na schodech, táta, Jiří, jen mlčky svíral čelisti. Vždycky nesnášel Honzova otce, Tomáše, svého bývalého rivala už od školních let. Oba kdysi milovali stejnou dívku – Martinu. Ta si vybrala jiného, ale Jiří si to nesl celý život.
Po jejich smrti Honza chvíli bydlel u nás, ale táta byl proti. Dokonce zařídil, aby chlapce odvedli do dětského domova. Tehdy řekl mámě:
„Nechci, aby se moje dcera stýkala s synem toho muže.“
Zakázal mu i volat. A měsíc poté jsme se přestěhovali do jiného města. Spojení bylo přerušeno.
Uteklo čtrnáct let. Vystudovala jsem univerzitu, nastoupila do velké obchodní firmy. Kolektiv byl mladý, ale chladný. Vítali mě bez nadšení – někomu vadila moje krása, jiní si mysleli, že dlouho nevydržím. První pracovní den se zdál nekonečný.
Čtvrtý den, když jsem nesla dokumenty, narazila jsem na mladého muže na chodbě. Papíry se nám rozsypaly, oba jsme se sehnuli – a já ztuhla. Srdce mi bušilo jako o závod.
„Honzo?!“ vydechla jsem.
Pozvedl oči. A hned mě poznal.
„Báro… Bože, to jsi opravdu ty?“
Objali jsme se přímo na chodbě, nevšímajíce si překvapených příDnes žijeme s Vojtěchem šťastně, ale někdy se mi ještě zježí vlasy, když si vzpomenu, jak málo jsme si stačili uříznout.