Dveře do starého paneláku v jednom z brněnských sídlišť se otevřely skoro okamžitě – jako by majitelka už dlouho čekala na návštěvu. Na prahu se objevila drobná stařenka kolem osmdesáti s bystrýma, chytlavýma očima.
„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile mladík s lehkým úsměvem.
„I tobě zdraví, synku,“ přikývla stařena. „Pojď dál, ať tu nestojíš v průvanu. Jsi ze sociálky, nebo odkud?“
„Ne, babičko. Jsem z firmy, co se zabývá čištěním vody. Montujeme nejnovější přístroje. S jejich pomocí bude voda z kohoutku čistá jako z pramene – jako za starých časů, kdy se řeka dala pít bez obav.“
„No to ne!“ Stařenka pozvedla obočí. „Takže ty jsi vodník, co čistí řeky? To je dobrá práce. Pojď dál.“
Mladík si pečlivě otřel nohy o oprýskanou rohožku a vešel dovnitř.
„Musím si zouvat?“ zeptal se, pohlédl na ošoupané lino v předsíni.
„Ale kdeže, neboj se, dcera mi to utře. Je mladá, zatímco já už jsem stará bába. Na úklid nemám sílu.“
„Ale no tak, babi! Vy jste ještě čilá! Máte pořád ruměnec ve tváři!“ řekl s obvyklým pokryteckým šarmem. „Kde je kuchyň? Chci vám ukázat, co umí náš výrobek.“
„No tak, lichotník! Já se v zrcadle už deset let neviděla – dcera je pověsila tak vysoko, že nezahlédnu ani vršek hlavy. Pojď, ukážu ti tvoje pole působnosti.“
Kuchyň byla malá, ale uklizená. Konvice se leskla, na okně pár muškátů a miska s mátou. Stařenka se posadila, zatímco mladík jal se pracovat: odšroubovával, přidělával, lil vodu do skleniček, ukazoval filtry a nadšeně popisoval rozdíl mezi „špinavou“ a „čištěnou“ vodou.
„Koupím ten tvůj filtr,“ řekla stařenka najednou. „Ale napřed si dáme čaj. O samotě mi nechutná, ale s někým je to jako med. Pět minut, nic víc.“
Mladík zaváhal, ale kývl. Stařenka šikovně přefiltrovanou vodu uvařila a připravila čaj – voňavý, kořeněný, s některými zvláštními tóny.
„Máš rodinu, synku?“ zeptala se, nalévajíc do hrnků.
„Ne, chodím sám.“
„To je dobře. Děti by pro tebe byly ještě brzy. Chutná ti?“
„Moc. Kde takový sháníte? Rád bych si ho taky pořídil.“
„Dávají mi ho víly k narozeninám,“ usmála se stařenka.
Mladík se pousmál. Napadlo ho žertovat:
„A vy, babi, jak to, že takhle otvíráte dveře cizím lidem? Dneska je plno podvodníků.“
„A čeho bych se bála, chlapče?“ zamrkala. „Já už mám svůj strach dávno za sebou. V mém věku je čas strašit lidi, ne třást se před nimi. A hlavně před takovými jako ty.“
V ten okamžik mladík pocítil zvláštní lehkost v hlavě. A… najednou promluvil:
„Kdo by tu vodu chtěl! Tyhle filtry kupuju za sto korun a prodávám je za dvě pět. Někdy tu vodu i „upravím“, aby to líp vypadalo. Víc pak platí. Takle chodím po babkách a navěšuju jim bulíky na nos…“
Sám nevěděl, jak se mu to vyřeklo.
„No vidíš,“ přikývla stařenka. „Čaj je, jak jsem řekla, kouzelný. Sbírají ho víly. Kdo ho vypije, ten lhát nemůže.“
Mladík vyskočil.
„Co je to… co jste mi udělala?!“
„Nic zvláštního. Říkal jsi, že jsi vodník. Tak teď jím opravdu budeš. Náš řekní vodník už nestíhá – sám to všechno nezvládne. Takže mu budeš pomáhat: čistit vodu, krmit ryby, hlídat řasy. Odsloužíš si deset let – a třeba dostaneš zpátky lidskou podobu. Mezitím – vítej ve vodním živlu.“
Mladík ani nestihl vykřiknout, když se začal rychle měnit – nejdřív v kapku, pak v páru, pak v lehký mráček, který se v mžiku srazil do stříbřitého pramínku a šplouchnul do měděné lavoru.
„No vidíš,“ řekla stařenka, vylévajíc vodu do dřezu. „Máme nového pomocníka. Sny se plní. Ten, co předtím měnil elektronické hodiny, teď řídí blesky. Živel vzduchu. A ty – vody. Seznámíte se.“
Dala hrnky do dřezu a tiše si pobrukovala. Pak se podívala na sebe do ztemnělého sklínce kredence.
„Proč se nezrcadlím, proč se nezrcadlím…“ parodovala bývalého „obchodníka“.
„Protože jsem starší než všechna zrcadla v tomto domě. Třista let, možná víc. Dcera to ví, proto je pověsila vysoko – aby nikoho neděsila. Ne každá pravda je k snídani. A já – žiju dál. A udržuji pořádek. Živly neStařenka si povzdychla, zavřela okno a řekla: „Aspoň máme v republice zase jednoho poctivého vodníka.“