— No tak, Antonie Gregorová, trochu jsme vás opravili, dali doporučení. Hlavní je teď nepolevit a šetřit se, — lékař se usmál, poplácal ji po rameni a galantně otevřel dveře, aby mohla projít s taškami.
Antonie cítila, jak jí v krku uvízl knedlík. I když tu ležela kvůli nepříjemné věci, vlastně se jí tu docela líbilo. Aspoň trochu odpočívala. A to jen proto, že poslední roky ze sebe dolovala každou kapku sil. Makala jako mezek, bála se i o dovolenou požádat. Tlak, závratě, únava – to všechno ignorovala. Nakonec skončila v nemocnici s nervovým zhroucením a srdcem na kahánku. Měsíc ležela, málem i matka vedle padla starostí.
Ale jejímu Standovi to bylo jedno. Jako by ani nepostřehl, že žena zmizela. Nebo možná skutečně nepostřehl – sotva Antonie odjela, hned se k nim nastěhovala tchyně. S hrnci, hadry a nekonečnými kázáními.
„Antonko, ty to musíš chápat, náš Standíček je jako dítě. Kdo se o něj postará, když ne já? Ty máš svoji mámu, ta je s tebou, a já se zatím postarám o našeho chlapečka,“ broukala tchyně do telefonu.
Antonie zatínala zuby. Všechno, co svého muže roky učila, šlo do háje. Samostatnost, pomoc v domácnosti – vše se rozpustilo jako kostka cukru v kafíčku. Zase byla ta zlá čarodějnice a jeho maminka hodná víla, která „zachraňuje“ synáčka od tyranie manželky. A kdo koho vlastně tyranizoval, to byla otázka.
Vzpomínat na první roky manželství nebylo příjemné. Tehdy je tchyně vůbec nepouštěla z dohledu. Volala jim i do ložnice: „Spíte? Nebo se tam snad děje něco, co by se dít nemělo?“ No hrůza.
A přitom se seznámili zábavně. Antonie tehdy vyběhla z bytu po hádce s „kamarádkou“, která se ukázala být zrádkyní. Šla ulicí a přemýšlela, jaký je život nespravedlivý – když v tom na ni málem spadl muž ze stromu. Tedy, spíš větev. Zvedla oči – a tam vězel Standa.
„Vy jste se zbláznil? Chcete se zabít?“ rozhořčila se.
„Zachraňoval jsem kočku!“ urazil se.
Kočka tam samozřejmě nebyla. Mourek utekl, ale Standa zůstal. Antonie donesla žebřík a lano, pomohla mu dolů. A tak se seznámili. Tak začal jejich příběh – krásný, ale s červíkem.
Po svatbě Antonie brzy pochopila, že její muž není jen nesamostatný. Byl to dítě. Ani umýt nádobí, ani vynést odpadky. Všechno s fňukáním. A ona táhla vše sama: hypotéka, práce, nemocná matka. On si šel stěžovat mamince a ta pak zase jí. Nakonec se Antonie pustila do manželova vychovávání pořádně. A musela uznat, že uspěla.
Standa se začal měnit. Učil se vařit, uklízet, dokonce projevoval iniciativu. Tchyně ustoupila – i když občas za rohem brečela a litovala svého chlapečka. Ale vše bylo pod kontrolou. Až do hospitalizace.
Teď začínala znovu od nuly. Antonie zavolala manželovi – ticho. Podivné. V pondělí měl volno, obvykle v tu dobu už snídal. Zkusila tchyni – taky nic. Srdce jí poskočilo. Nasedla do taxíku a jela domů. Na duši jí ležel kámen.
Vystoupala, zastrčila klíč do zámku – a v tu chvíli se dveře rozletěly. Na prahu stála cizí žena.
„Ty kdo jsi?“ zeptala se Antonie ledově.
„Já jsem Jana. Milenka Standy. A ty, zlatko, už tu nebydlíš. Takže buď hodná a vypadni z našeho života.“
Antonie ztuhla. Zatímco se snažila strávit, co slyšela, dveře před ní práskly.
„Za chvíli ti sem vyhodíme tvoje věcičky,“ ozvalo se zevnitř.
Za pár minut začaly tašky jedna po druhé „vycházet“ za práh. Antonie lehce přišlápla manželovu milenku, sedla si na svou kostkovanou tašku a zavolala policii. Ne makala celé roky, aby teď všechno darovala zrádci.
Když přijeli policisté, vyhodila je oba – Standu i tu jeho „Sněhurku“. Standa mlčel, ale jeho nová pokusila uplatnit nároky.
„To je i jeho byt! Nemůžeš nás vyhodit!“
„Můžu,“ řekla Antonie klidně. „Všechno je na mě. Choďte si stěžovat k mamince.“
Když se za nimi zavřely dveře, poprvé po dlouhé době se pořádně nadechla. Vyvětrala byt, vyhodila povlečení z postele a podala žádost o rozvod. Nejprve to bolelo. Ale pak… bylo jí volněji.
Uběhl měsíc. Jednou v neděli, ležíc v posteli, si užívala zaslouženého volna. Zazvonil telefon.
„Standa,“ řekla si. A zvedla sluchátko.
„Antonko, drahá… Chybíš mi. Tady mě nikdo nemá rád. Všechno je to máma. Odpusť mi. Vezmi mě zpátky…“
Antonie poslouchala v tichu. Pak se rozchechtala.
„To myslíš vážně? Vzít tě zpět? Po všem?“
On stále žvatlal jako školák. A ona vypnula telefon, opřela se o polštář a pousmála se.
„Tak vida,“ řekla si. „Bála jsem se, že život skončil. A on vlastně teprve začal.“