Alena zůstala sama. Naprosto sama. Před rokem jí zemřela máma — její jediná opora, duše, rodina. A nedávno odešel i Mourek — starý zrzavý kocour, věrný přítel po celých patnáct let. Poslední živá duše, která jí zahřívala dny. Od té doby se její život zastavil: dům — práce — obchod — zase dům. Den za dnem. V naprosté samotě.
Ten večer se vracela z práce později než obvykle — zdržela ji mimořádná porada. Na srdci jí bylo těžko, myšlenky se motaly. Kráčela po chodníku, objímajíc kabát, a přemýšlela: „Proč to všechno? Co mě čeká, když mé srdce je prázdné?“ Vešla do domu, došla ke svým dveřím — a náhle se zastavila, zadržujíc dech.
Na rohožce před dveřmi seděl maličký šedý kocourek. Byl uhlazený, pruhovaný a díval se na ni překvapenýma očima. Když uviděl majitelku bytu, postavil se, trochu se zakymácel, a tiše zamňoukal. Alena ho třesoucíma se rukama zvedla ze země a přitiskla k hrudi.
„Odkud ses tu vzal, malý? Kdo tě tu nechal?“ zašeptala, sotva potlačujíc slzy.
V bytě zůstal sáček kočičího krmiva — od dob, kdy nebylo Mourka. I miska, deka, dokonce i oblíbená mašlička. Kocourek jedl s chutí, pak se svinul do klubíčka v křesle a začal předat. Alena na něj hleděla, jako by se bála, že to zázrak vyplaší.
Ale najednou pod prsty nahmatala tenký obojek s rolničkou. Nezvonil — asi byl rozbitý. Nápis tam nebyl. To znamenalo, že ho někdo hledá. Povzdechla si. Srdce ji bolelo: sotva dovolila radost, a už musela zase pouštět.
Napsala inzeráty, rozvěsila je po okolí. A když vyšla z domu, téměř narazila do muže — právě věšel cedulku: „Ztracený kocourek.“ Právě se přistěhoval do vedlejšího domu. Jmenoval se Jaroslav. Spletl se — nechal otevřené okno, a kocourek vyskočil.
„Pojďte, je u mě,“ řekla Alena.
Kocourek radostně poskakoval v Jaroslavově náručí, když poznal svého člověka.
„Nevím, jak vám poděkovat,“ řekl muž dojatě. „Pokud budete chtít — přijďte k nám na návštěvu. Čertík bude rád.“
O dva dny později se znovu potkali. Alena přišla na návštěvu. U čaje si povídali o životě, sdíleli příběhy. Jaroslav se přiznal: nedávno se rozvedl, děti neměl, teď měl jen kočku — to bylo jeho vše. Alena vyprávěla o mámě, o Mourkovi. Mluvili dlouho, klidně, s důvěrou, jako by se znali odjakživa.
Čertík se rozvalil na jejím klíně. Jaroslav na ni hleděl s něhou. A ona — poprvé po dlouhé době — necítila se osamělá, ale potřebná.
Tak začalo jejich přátelství. Brzy přerostlo v něco víc. Procházky, filmy, rozhovory… Život znovu nabyl smyslu. A kdo by si pomyslel — všechno začalo maličkým chlupatým klubíčkem na rohožce u dveří.
Nejdůležitější je věřit, že štěstí může přijít. A ono přijde. Někdy tiše, nenápadně. Někdy — mňoukajíc a tisknouc se k srdci.