Cizí náruč babičky

Dobré zprávy

V kuchyni se linula vůně řízků, když se dveře otevřely dokořán – domů se vrátily dcery Jany. Byly na návštěvě u babičky a měly být šťastné. Místo radosti však měly v obličeji jen křivdu.

„Mami, babička nás nemá ráda!“ zvolaly jednohlasně Anežka a Tereza.

Jana vyšla do předsíně, utírajíc si ruce do utěrky.

„Proč si to myslíte?“

Dívky se na sebe podívaly a jedna z nich opatrně začala vyprávět. Babička dovolovala Martínkovi a Barče – dětem tety – běhat, skákat a jíst cokoliv. Ale jim, ani kousek čokolády, ani hlučná hra. A zatímco je babička doprovodila až na zastávku, jim před nosem zabouchla dveře.

Jana ztuhla. Věděla, že její tchýně, Božka Nováková, nebyla zrovna něžná povaha, ale netušila, že to zajde tak daleko.

Jejich vztahy byly vždy neutrální – ani blízké, ani nepřátelské. Vše se změnilo, když sestra jejího muže, Hana, měla děti. Tehdy babička slepě propadla lásce. Hodiny vyprávěLA, jací jsou to šikulové, jak jsou podobní matce.

Když Jana s manželem Martinem porodila dvojčata, Božka jen pokrčila rameny:

„Dvě najednou? No to jste měli nápad… S dvěma bych si neporadila.“

„A nikdo tě o to nežádá,“ odsekl Martin.

„Spíš bych měla pomoci Haně… Měla děti těsně po sobě, to je náročné…“

„A co naše? Nejsou to děti?“ nedržela se Jana.

„Bratr má povinnost pomáhat sestře,“ prohodila tchýně chladně.

Tak Jana pochopila, že podporu čekat nemůže. Naštěstí její vlastní maminka byla nablízku, jezdila přes celou Prahu a pomáhala, jak mohla.

Božka však nepřestala obdivovat Martínka a Barču. Při každé příležitosti zdůrazňovala: „To jsou moje vnoučata od dcery!“

O dětech syna… Když se jich někdo zeptal, jen mámávala rukou: „No, nějak rostou…“

Časem si toho všimli i známí. Když jednou Božka v afektu prohlásila: „Kdo ví, jestli jsou to vůbec moje vnučky, i když jsou zapsané na syna…“ – doneslo se to k Martinovi. Byl vzteky bez sebe. Přijel za matkou a žádal vysvětlení. Ta se vymlouvala, ale dlouho to nevydržela.

Pokaždé, když k ní přijeli, odjížděli Martin s Janou s těžkým pocitem. Neustálé výčitky: dívky jsou hlučné, jedí sladké bez dovolení, babičce je špatně od tlaku. A hned na to srovnání s „dokonalými“ vnoučaty.

Když Martínek a Barča odjížděli, babička je osobně doprovodila, dávala dárky, zatímco Anežku a Terezu poslala přes opuštěný pozemek, kde pobíhali psi. Šestileté. Samotné. Bez varování. To byla poslední kapka.

Martin zavolal matce.

„Máti, je ti špatně?“

„O čem to mluvíš?“

„Tak proč jsi poslala děti samotné? Vždyť tam pobíhají psi!“

„Musí se učit samostatnosti odmala.“

„Je jim šest let! Děti Hany bys nikdy samotné nepustila!“

„Ty mě snad obviňuješ?! To všecko ta tvoje žena…“

A zavěsila.

Uběhly roky. Dívky vyrostly, chodily už do šesté třídy. Božka onemocněla. Vzpomněla si na „náhradní“ vnučky. Zavolala synovi:

„Ať Anežka s Terezou přijedou, uklidí. Co jsou to za děti, že babičce nepomůžou?“

„Vzpomeň si, proč k tobě nejezdí,“ klidně odpověděl Martin. „Máš oblíbená vnoučata, tak se obracej na ně.“

Rozzuřená Božka vytočila Janu:

„Ty musíš! Jsem přece jejich babička!“

„A vy jste je dávno tak nenazvala. Máte dceru a ‚vhodná‘ vnoučata. Tak na ně spoléhejte.“

Barča odmítla: „Mám moc úkolů, babi.“ Martínek prohlásil: „Já nejsem uklízečka.“ Božka zůstala sama, v tichu. Teprve teď pochopila, že lásku nelze dělit. Ale bylo už pozdě.

Rate article
Add a comment