Jednoho únorového rána stála Alena u okna a dívala se na mokrý asfalt, který prosvítal skrz zbytky sněhu. Počasí bylo šedivé, tiché, a ta tíseň ve vzduchu jako by tlačila na srdce. Její pohled klouzal po dvoře, po dětském hřišti, kde kdysi vyprovázela syna na vojnu a dceru do školy. Teď tam hrály cizí děti, běhaly cizí rodiny – jako by to byly cizí životy.
„Tak to je asi moje stáří,“ zašeptala si. „Tiché, osamělé, neplánované.“
Velký jídelní stůl v obýváku zůstával prázdný. Ten samý, u kterého s Jaroslavem snívali, jak o víkendech budou hlídat vnoučata, vařit bramboračku a scházet se s rodinou. Ale Jarda odešel příliš brzy. A vnoučata… sice jsou, ale žijí jinde.
Dcera Hana už dávno odjela do zahraničí. Tam má perspektivu, práci, nový život. Mámu s sebou nepozvala. Mladší Honza bydlel ve městě, ale na druhém konci – v honosné čtvrti. Občas přijede. Jednou za měsíc. O víkendu ji na pár hodin vezme na čaj, popovídá si s dětmi. Měl dvojčata – Adama a Elišku, kteří už šli do první třídy.
Aleně nebolelo srdce ze stáří, ale z prázdnoty. Vzala si staré album. Svatební fotka: Jarda mladý, v bílé košili, s kytarou v rukou. Ach, jak zpíval… Jak ho milovala. Jak všechno tehdy bylo jiné – živé, barevné, plné.
Náhle ji z myšlenek vytrhl zvuk oznámení. Sociální síť. Zpráva od Jitky, kamarádky ze školy:
„Alenko, ahoj! Slavím jubileum, scházíme se s celou třídou. Přijď určitě!“
Alena váhala. Co by tam vyprávěla? Doma důchod, občasný hovor od dětí. Ale šla. Přece jen… výročí. Večer. Důvod.
Sedm spolužáků. Teplo, smích. Jitka běhala sem a tam – občerstvení, přípitky, vzpomínky. Alena pomáhala, usmívala se. Vzpomínali na školní výlety, táboráky, batohy a lumpárny. A najednou – zazvonění u dveří.
„Ale… Ondra už je tady!“ vykřikla Jitka a rozběhla se otevřít.
Do místnosti vstoupil muž – urostlý, s noblesním šedivěním, knírem a sebejistým postojem. Pozdravil, potřásl si rukama s muži a pak se s úsměvem otočil k Aleně:
„Ahoj, Alenko! To je let, co jsme se neviděli!“
Zmateně na něj hleděla. Neřekla mu nic. Až po chvíli jí to došlo.
„Vždyť to jsem já, Ondra! Seděli jsme spolu v lavici od první do páté třídy.“
Alena se zasmála. Vzpomněla si. Malý uličník, se kterým ji táta prosil, ať si nesedá. A přece spolu zůstali celých pět let. Teď byl úplně jiný. Klidný, zajímavý, s něčím teplým uvnitř.
Celý večer si povídali. Vyprávěl, že žil v jiném městě, učil, pak se rozvedl – manželka odešla s přítelem. Syn dospělý, zůstal tam. A on… vrátil se domů. Stýskalo se mu.
Když se hosté začali rozcházet, Jitka nápadně navrhla:
„Alenko, zůstaň, pomůžeš mi s nádobím.“
„Ale ne… Půjdu domů. Je to blízko.“
„Já tě doprovodím,“ nabídl se znenadání Ondra.
A tak šli. Alena se mu zavěsila do ruky a kráčeli spolu únorovým večerem, pod lehkými vločkami, osvětlenými pouličními lampami.
„Zima je letos mírná,“ poznamenal.
„Ano, opravdu,“ přikývla s úsměvem.
„Myslel jsem, že tu bude zima. Ale je tu teplo. Víš proč?“
„Proč?“
„Protože jsi tu ty.“
Došli k jejímu domu. Stáli u vchodu, povídali si, smáli se. Bylo tak lehké, tak nezvykle světlo na duši. Jako za mlada.
Když vešla do bytu, telefon opět pípl.
„Půjdeme zítra do kina, Alenko?“
Podívala se na obrazovku, přitiskla telefon k hrudi a usmála se.
Osamělost už v jejím životě neměla místo.