Klíč od pochybností
Když se Tereza chystala vdát, kamarádky jí jedna přes druhou vyprávěly hrůzostrašné historky o tchýních. Každá měla svůj děsivý příklad: jedna – s půjčkou, druhá – s intrikami, třetí – s otevřenou nenávistí. V jejich vyprávění byly matky manželů hotovými příšerami, trhajícími mladé rodiny napůl.
Tereza poslouchala, přikyvovala, a v jistém okamžiku sama nepozorovala, jak se začala opravdu bát své budoucí tchýně. Když se její vztah s Jakubem začal vážně rozvíjet, opatrně se ho mezi řečí vyptávala na matku.
„Chodíš ji často navštěvovat? Ovlivňuje tvoje rozhodnutí? Pomáhá ti finančně?“
Jakub se smál:
„Co je to za výslech? Máma je normální člověk. Jsem jí samozřejmě vděčný, vychovala mě. Ale do našeho života nezasahuje.“
Tato slova Terezu trochu uklidnila. Ale semínka nedůvěry již vzklíčila. A když ji Jakub poprvé vzal seznámit se s Alenou, Tereza čekala s opatrností. Ale ta se ukázala být milou, jemnou ženou. Upřímně se radovala za syna a zasypala ji komplimenty:
„To jsi ale kráska! Vy s Jakubem budete mít úžasné děti! Jak se už těším na vnoučata…“
A vše se zdálo být v pořádku. Alena nezasahovala, nevolala každý den, neobjevovala se bez varování. Občas syna požádala o pomoc – manžel zemřel před lety a bylo pro ni těžké zvládat vše sama. Tereza zůstávala neutrální: bez velké blízkosti, ale i bez chladu. Až do jednoho rozhovoru s kamarádkami.
„Ale nech toho,“ zavrtěla očima Petra. „Všichni jsou zpočátku ‚milí, hodní‘, a pak vytasí drápky. Moje taky zpívala, a teď ohrnuje nos, protože nejsem z ‚jejich kruhů‘. Nevěř jí!“
„Přesně tak,“ přidala se Markéta, která prožila těžký rozvod. „Moje tchýně mi nejdřív skoro přísahala lásku. Pak nás zatáhla do půjčky, peníze si vzala, a my je teď splácíme. Tchýně je jako časovaná bomba.“
Tereza se pokusila namítnout:
„Ale Alena není taková. Je laskavá, vychovaná, zdá se…“
„‚Zdá se‘— to je klíčové slovo,“ skepticky se pousmála Petra. „Počkej. Ona se ukáže.“
A brzy se objevil důvod k pochybnostem. Jednoho dne za ní Jakub přišel:
„Terezo, máma si chce půjčit. Chce koupit zahradní pozemek s chatou. Nevadilo by ti, kdybychom jí dali naši ‚rezervu‘? Stejně na hypotéku zatím šetříme…“
Tereza se napjala:
„To není malá částka. Vrátí nám to?“
„Samozřejmě. Říká, že otec měl akcie, prodá je a vše vrátí.“
„Hmm…,“ Tereza si vzpomněla na rozhovor s kamarádkami. „Nelíbí se mi to. Proč by teď potřebovala chatu?“
Ale Jakub trval na svém. Věřil matce. Nakonec ji přesvědčil.
Když to Tereza řekla kamarádkám, ty zahrály drama:
„Tak začíná! Teď už ani ty peníze, ani byt neuvidíš. Důvěřivá holka…“
Čas plynul. Tereza se častěji chytala na pocitu úzkosti. Co když měly pravdu? Co když Alena nemíní peníze vrátit? Tato myšlenka jí nedala pokoJednoho dne, když Alena přišla na návštěvu, Tereza zjistila, že strach o peníze byl největší zbytečností jejího života.