S kým žije tvůj člověk?

Dobré zprávy

Kdo žije s tvým mužem

Václav Novák, nebo prostě Vašek pro kamarády a kolegy, se nedávno stal vedoucím oddělení ve velké firmě v Brně. Povýšení bylo zasloužené — dříč, tichý, puntičkář. Nebojoval o moc, ale šel si jistě svou cestou. Gratulace v práci byly střídmé: Vašek se lehce usmál, poděkoval a ujistil, že udělá vše, aby tým nelitoval jeho jmenování.

Nejvíc se radovala jeho máma, Jarmila Nováková. Právě tahle žena kdysi vodila syna po doktorech, sháněla doučování, kupovala mu zimní bundy a šetřila z důchodu na jeho školu. Taky trvala na tom, aby kolegy pohostil domácími dobrotami — koláči, saláty, chlebíčky. A ačkoli Vašek zpočátku mávl rukou, nakonec souhlasil: nechtěl mámu zklamat.

V den oslav odjel pro jídlo k ní domů. Jenže zrovna měla vyšetření u kardiologa, tak všechno nechala v lednici — už bylo zabalené. Během krátké polední pauzy se Vašek rozhodl, že to neutáhne sám, a požádal novou kolegyni Evu, aby mu jela pomoct. Ta ochotně kývla.

Eva, světlovlasá a hnědooká, byla přesně ten typ žen, na které se všichni otáčejí. V kanceláři se o ní šeptalo: prý si Vaška vyhlídla, často si s ním povídá, usmívá se, žádá ho o svezení…

Vešli do máminy bytu, skromného, ale čistého a útulného. Vašek otevřel lednici a začal vynášet spoustu krabiček. Eva se pohodlně usadila na stoličku a prohlížela si byt:

„To je tady takový hezké… Jako u mámy. A kdopak to je?!“

Z pokoje vyběhl černý pejsek a začal na neznámou osobu vrčet.

„To je Moucha,“ vysvětlil Vašek a zvedl ho do náruče. „Neboj, je hodná.“

„Moucha?! No to je jméno…,“ ošklivě se zašklebila Eva. „Ať mi neleze na nohy. Ještě mi roztrhá punčochy.“

Vašek zmlkl. Její odpor ho nějak zabolel. Ale to nebylo všechno — z chodby se vyvalil dobře živený černý kocour, důstojně se otřel o pánovy nohy.

„A tohle je Marquis,“ řekl Vašek něžně a vytáhl z lednice vařenou rybu. „Tak, miláčku, tady máš oběd.“

Eva couvla ke dveřím.

„To máte tady malou zoo. V tak malém bytě pes a kočka? To musí být nehygienické… srst, pachy… Tvoje máma nemá alergii?“

„A ty máš?“ tiše se zeptal Vašek.

„Já? Ne… nevím. Nikdy jsme doma zvířata neměli. Nemám je ráda. Jsou špinavá…“

Vašek mlčky pokračoval v balení tašek. Úsměv zmizel. Eva stála opodál a odháněla psa, který jí chtěl očichat boty.

„Večer přijdu a vyvenčím je,“ nakonec řekl Vašek. „Máma bude nadávat, že jsem je překrmil, ale jak jim odolat?“

„Ještě na ně trávit čas… No, někdo to dělat musí,“ poznamenala Eva s polovičním úsměvem a došla ke dveřím.

Cestou zpát se rozhovor točil kolem nového jídelníčku v kantýně, kolem sukně Jany z účetního a o tom, jak se kolegyně potřetí vdávala. Vašek mlčel, jen občas přikývl. V hlavě mu hučelo: „Prázdnota. Faleš. Cizí člověk…“

V kanceláři už čekali — předali mu termosku, objali ho, poplácali po rameni. Po práci prostřeli stůl, trochu pili, hodně jedli. Eva se neustále motala kolem — žert, pohled, nabídka svezení. Ale Vašek klidně odpověděl:

„Promiň, spěchám. Mám důležitou schůzku.“

Doma na něj čekala máma.

„Tak jak to dopadlo?“ zeptala se s úsměvem, když otevřela dveře.

„Výborně, mami. Tvoje koláče zmizely jako první. Říkali, že chutnají jako z restaurace. Na mě už skoro zapomněli…“

„A co ta holka, se kterou jsi dnes přijel — Eva? Sousedka ji viděla, říká, že je hezká. To je ona?“

„Ne. Jen kolegyně. A vlastně, zatím nikdo není. Tehdy jsem lhal, abych tě potěšil. Promiň.“

„No dobře. A kdyby se objevila — jaká by měla být, ta tvoje „ta pravá“?“

Vašek se zamyslel.

„Skromná. Laskavá. Chytrá. A… má tě ráda. A Marquise. A Mouchu.“

Máma se pousmála.

„Ale Vašku, hlavní je, aby měla ráda tebe. Pak přijme i nás všechny. I toho lysého kocoura s náladama.“

Přikývl. Pak vzal vodítko, zavolal oba „barbary“ a vyrazil ven. Všichni tři vesele proběhli dvorem, jako by znovu byli v době, kdy všechno bylo jednoduché — máma doma, v aktovce houska, na ruce štěně, na rameni kocour a před sebou — celý život.

Máma se dívala z okna a svírala pěsti.

„Třicet let, šéf oddělení, ale duší pořád dítě. Ať ti Bůh dá opravdovou lásku, synku… A aby vás měla ráda všechny naráz. I Marquise. I Mouchu. I mámu.“

Rate article
Add a comment