Zklamané vnučky

Dobré zprávy

Uražené vnučky

Když se Lenka vrátila domaz s dcerami, hned se rozbrečely. Holčičky právě přišly od babičky – a byly naprosto zničené.

„Mami, babička nás nemá ráda…“ chrlily přes sebe. „Pavlovi a Aničce dovolí všechno, a nám nic! Jim dává dárky, bonbóny, a my jenom ‚nesahej na to‘, ‚neotravuj‘, ‚běžte do druhého pokoje‘.“

Lenka zatnula rty. Srdce se jí svíralo bolestí. Tohle už tolikrát zažila, ale slyšet to od svých dětí bylo obzvlášť těžké.

Tchyně, Věra Antonínovna, nikdy neprojevovala zvláštní náklonost k Lenčiným dcerám. Zato děti její vlastní dcery – synovce Pavla a Aničku – zbožňovala. Jim všechno, ostatním drobky. Pokud vůbec něco.

Dřív se Lenka snažila nedbat. Uklidňovala se, že babička už nemá lehký život, že má prostě těžkou povahu. Ale s každým rokem bylo jasnější: pro Věru Antonínovnu existují vnuci „ti praví“ a „ti druzí“. A i když jde o krev z krve – když je to od „nesprávné“ ženy – tak se nepočítá.

Holky vyprávěly, jak je babička seřvala za hlasitý smích, a pak, doslova za pět minut, nechala Pavla jezdit s autíčky po podlaze, i když dělal mnohem větší rámus. Nebo jak na stůl postavila dort a nabídla ho „hostům“, zatímco vlastním vnučkám – jen čaj.

Nejhorší bylo, když babička poslala Lenčiny dcery domů samotné. Studenou cestou přes opuštěný pozemek. Bylo jim sedm. Bály se psů, třásly se zimou. A Věra Antonínovna ani nenapadlo zavolat rodičům.

Když se to Lenka dozvěděla, neudržela slzy. Zavolala tchyni, ale ta jenom odfrkla:

„Musí být samostatné. V jejich věku jsem já už chodila na trh.“

Po téhle odpovědi se Lenčin manžel, Jakub, poprvě vážně pohádal s matkou. Nekřičel. Jen řekl:

„Mami, když nedokážeš být babička pro všechny vnoučata, tak radši vůbec.“

Pár let uběhlo. Holky vyrostly v chytré a laskavé dívky. A už dávno nechtěly k babičce. A Věra Antonínovna… zestárla. Častěji k ní chodili doktoři, pilulky nahradily sladkosti a televize společnost.

Snažila se zavolat vnoučatům. Pavel byl zaneprázdněný, Anička se vymluvila na školu. Pak si vzpomněla na „ty druhé“.

„Ať přijdou, uklidí, donesou nákup. Vždyť já jsem jim přece babička…“

Lenka chvíli mlčela, pak odpověděla:

„Vy jste jim babička? A ony jsou vám kdo? Pamatujete si, jak jste jim řekla: ‚Já vás nevolala‘? Takže ony taky nepřijdou. Protože si to pamatují až moc dobře.“

Telefon zmlkl. A v babiččině domě bylo zase ticho. Tentokrát ale doopravdy. A beznadějně.

Rate article
Add a comment