Rozdělené štěstí: Drama ztracených vazeb

Dobré zprávy

Rozbité štěstí: drama ztracených pout

Jitka se probudila za úsvitu, když první sluneční paprsky jen tak tak pronikaly závěsy jejich bytu v Kladně. Zatímco manžel lenošil v posteli, připravila snídani – tenké, téměř bezhmotné palačinky. Polovina s masem, polovina se sýrem. Vůně se rozléhala bytem a naplňovala jej teplem. Standa vstal, až když aroma dorazilo do ložnice. Omyv se, usedl ke stolu, s chutí se pustil do palačinek a zapíjel je silnou kávou. Když dojedl poslední kousek, podíval se na ženu a pronesl:

„Jitko, musím s tebou vážně promluvit.“

Jitka, která právě myla nádobí, se otočila, utírajíc si ruce do utěrky.

„Tak mluv,“ řekla, zatímco v ní začala narůstat tíseň.

„Odcházím od tebe. Sám podám na rozvod,“ oznámil Standa klidně, ale rozhodně.

„Jak to, že odcházíš? Proč? Kam?“ Jitka ztuhla, oči se jí rozšířily šokem.

Sobotní ráno začalo jako obvykle. Jitka vstala v devět, potichu, aby Standu nevzbudila, a pustila se do palačinek. Milovala ty chvíle – ranní ticho, vůni jídla, útulnost jejich domova.

Standa se objevil, až když aroma palačinek zaplavilo byt. Mlčky se posadil ke stolu, najedl se, vychutnával si kávu, a pak ji zničehonic zasáhl:

„Jitko, odcházím od tebe.“

Myslela si, že špatně slyší. Otočila se a upřela na něj pohled.

„Chápu, že se chovám jako ničema,“ pokračoval Standa, aniž by na ni pohlédl. „Dvacet pět let spolu, a já to všechno ničím. Ale nemůžu si pomoct. Ona… je úžasná. Vedle ní se zase cítím živý, mladý. Miluju ji, Jitko, a je to šílené štěstí!“

„A kolik je tomu tvému štěstí?“ zeptala se Jitka chladně, snažíc se ovládnout.

„Dvacet osm.“

„Takže je jen o pět let starší než naše Lucie. A o dvacet let mladší než ty. Zajímavé. Už jsi se seznámil s jejími rodiči? Těší je dceřina volba? Kdyby naše Lucie přivedla zetě tvého věku, asi bych nejásala.“

„Proč počítat roky, když je láska v srdci?“ zvolal Standa, jehož hlas se chvěl emocí. „V tebe ten oheň už není, jako je v Marcelce. Pořád žiješ zastaralými měřítky.“

„Výborně,“ odsekla Jitka. „Rozvedeme se a rozdělíme si majetek.“

„Nebudeme nic dělit,“ namítl Standa. „Byt ti nechám – Marcele patří dvojka. Auto si vezmu já, tobě stejně moc nechybí.“

„Ne, tohle nepůjde,“ zavrtěla Jitka hlavou. „Teď mi říkáš, že mi necháš byt, a za dva roky se vrátíš a začneš se mnou půlit i hrníčky. Jsem právnička, už jsem viděla dost takových ‚šlechetných‘. Rozdělme všechno hned: byt i auto. Peníze stejně nemáme – vše jsme dali Lucii na hypotéku.“

Standa byl ohromen jejím klidem. Čekal slzy, křik, obviňování, ale Jitka mu jen pomohla sbalit věci. Na rozloučenou mu popřála štěstí, ale když za ním zavřela dveře, dala průchod slzám. Dvacet pět let spolu – přes radosti i strasti. Vždy věřila, že vedle ní stojí spolehlivý člověk. A teď – prázdnota.

„Copak je to samota?“ pomyslela si Jitka, utírajíc si slzy. „Mám Lucii, zetě, vnoučka Honzíka.“

Seděla v ložnici mezi rozházenými věcmi, které Standa ve spěchu skládal do tašek. Vzpomínky na ni dolehly jako vlna. Jejich svatba – Jitka ve druháku, Standa ve čtvrťáku. Brzy se narodila Lucie. Bydleli na koleji, předávali si děťátko, aby stihli přednášky. Pak s pomocí děkanátu ji dostali do jeslí.

Jejich první byt – těsná garsonka v paneláku. Ložnice, dětský koutek a miniaturní kuchyňka na osmnácti metrech. Sociální zařízení na chodbě, sprcha ve sklepě. Tehdy Standa neříkal nic o chybějícím ‚ohni‘.

Rozvod proběhl rychle. Soud o majetek se také neprotahoval. Auto prodali hned, třípokojový byt se ale podařilo prodat až za tři měsíce – zájemce se dlouho nenašel.

Jitka si koupila útulnou dvojku ve stejném kladenském sídlišti. Musela si vzít menší půjčku, ale zvládla to. Času najednou bylo víc – po práci často nevěděla, co se sebou. Vzpomněla si na starý koníček – háčkování, začala zase číst.

Jednou zavolala kamarádka Jana, kterou léta neviděla, a navrhla společné plavání. Voda opravdu léčí. Po pár měsících Jitka cítila, jak se k ní vrací klid a sebevědomí. Práce ji bavila, život se srovnával.

Na Standu myslela čím dál míň. Pokoušel se volat, ale požádala ho, ať jí už nevadí.

Utekly tři roky. Jitka oslavovala narozeniny v kavárně se dvěma kamarádkami.

„Nelituješ rozvodu?“ zeptala se Květa.

„Copak mám na výběr?“ pousmála se Jitka.

„Myslím jinak. Teď jsi sama. Je to lepší, nebo horší než dřív?“ upřesnila kamarádka.

„Nepřemýšlela jsem o tom,“ odpověděla Jitka. „V některých věcech je to lepší – netočím se jako štvanec, mám čas na sebe. Ale samota není vždycky příjemná. Aspoň mě zachraňuje Honzík.“

Jitka nelíčila. Občas, když procházela Kladnem nebo nákupním centrem, si všimla starších párů držících se za ruce. Kdysi si myslela, že ona a Standa budou jednou takoví. Osud však rozhodl jinak.

„A o Standovi něco víš?“ zeptala se Květa.

„Ne, tři roky jsem ho neviděla,“ odpověděla Jitka. „Lucie jednou zmínila, že ho potkala v obchodě s tou ženou.“

„A ta jeho ‚panička‘ mu porodila syna,“ dodala druhá kamarádka, Hana.

„Standa vždycky chtěl syna. Takže je šťastný,“ řekla Jitka klidně.

O týden pozdějiKdyž se o nedělním odpoledni vracela z bazénu, všimla si Standy, jak sedí na lavičce před jejím domem se sklopenou hlavou, jako by čekal, až mu znovu otevře.

Rate article
Add a comment