Samota mimo plán

Dobré zprávy

Bledým únorovým ráne stála Jitka u okna a dívala se na mokrý asfalt prosvítající skrz zbytky sněhu. Počasí bylo šedé, tiché, a ta tíseň jako by visela ve vzduchu. Její pohled sklouzl po dvorku, po dětském hřišti, kde kdysi vídala syna odcházet na vojnu a dceru do školy. Teď tam byly cizí děti, cizí rodiny, cizí životy.

„Tak tohle je asi moje stáří,“ zašeptala. „Tiché, osamělé, nečekané.“

Obří jídelní stůl v obýváku zůstával prázdný. Ten samý, u kterého si s Vojtěchem vyprávěli, jak sem budou o víkendech zvát vnoučata, vařit svíčkovou a scházet se s rodinou. Ale Vojta odešel příliš brzy. A vnoučata? Mají je, jen žijí daleko.

Dcera Lucie odjela před lety do ciziny. Má tam lepší příležitosti, kariéru, nový život. Matku s sebou nevzala. Syn Martin, ten mladší, bydlel ve městě, ale na druhém konci – v lepší čtvrti. Občas přijede. Jednou za měsíc. O víkendu ji někdy na hodinu vyzvedne – dát si čaj, popovídat si s dětmi. Měl dvojčata – Adélku a Jakuba, kteří právě nastoupili do první třídy.

Jitčino srdce nebolelo stářím, ale prázdnotou. Vzala do rukou staré album. Svatební fotka: Vojta mladý, v bílé košili, s kytarou v rukou. Ach, jak krásně zpíval… Jak ho milovala. Jak všechno tehdy bylo jiné – živé, barevné, plné.

Prudké zazvonění ji vytrhlo z vzpomínek. Sociální síť. Zpráva od Marie, kamarádky ze školy:

„Jitko, ahoj! Slavím výročí, scházíme se s naší třídou. Určitě přijď!“

Jitka váhala. Co by vlastně vyprávěla? Dům, důchod, občasné hovory od dětí. Ale šla. Přece jen výročí. Večer. Důvod.

Sedm spolužáků. Teplo, smích. Marie, ta jejich Maruška, pobíhala mezi kuchyní a obývákem – občerstvení, přípitky, vzpomínky. Jitka pomáhala, usmívala se. Vzpomínali na výlety do lesa, táboráky, školní průšvihy. A najednou – zazvonil zvonek.

„Ale, Vláďa! Přišel!“ vykřikla Marie a rozběhla se otevřít.

Do místnosti vešel muž – urostlý, s noblesním šedivěním, knírkem a sebejistým postojem. Pozdravil, podal ruku ostatním mužům a s úsměvem se obrátil k Jitce:

„Ahoj, Jituško! To jsou leta, co jsme se neviděli!“

Zmateně na něj hleděla. Nepoznala ho. Až po chvíli ji to trklo.

„Ty jsi přece Vláďa! My jsme seděli v první až páté třídě vedle sebe!“

Jitka se rozesmála. Vybavila si ho. Malý uličník, se kterým ji táta prosil, aby neseděla. A přesto spolu pak strávili pět let v jedné lavici. Teď byl někdo úplně jiný. Klidný, zajímavý, s vnitřním klidem.

Celý večer si povídali. Vyprávěl, že žil v jiném městě, učil, pak se rozvedl – žena odešla s jeho přítelem. Syn dospělý, zůstal tam. A on se vrátil domů. Stýskalo se mu.

Když se hosté začali rozcházet, Maruška chytře navrhla:

„Jituš, zůstaň ještě, pomůžeš mi s nádobím.“

„Ne, musím jít. Bydlím blízko.“

„Já tě doprovodím,“ nabídl se najednou Vladimír.

A tak šli. Jitka se mu zavěsila a kráčeli spolu tmavou únorovou nocí pod lehkými sněhovými vločkami, osvětlenými pouličními lampami.

„Zima je letos mírná,“ poznamenal.

„Ano, to ano,“ přikývla s úsměvem.

„Myslel jsem, že tady bude větší zima. Ale je tu teplo. Víš proč?“

„Proč?“

„Protože jsi tady ty.“

Došli k jejímu domu. Stáli před vchodem, povídali si, smáli se. Jitce bylo lehce, na duši neobvykle jasno. Jako za mlada.

Když vešla do bytu, telefon znovu pípl.

„Půjdeme zítra do kina, Jituš?“

Jitka se podívala na displej, přitiskla telefon k hrudi a usmála se.

V jejím životě už nebylo místo pro samotu.

Rate article
Add a comment