Podzimní večer halil Brno měkkým svitem pouličních lamp. Listí šustilo pod nohama, vytvářející iluzi klidu. Václav, oděný v tmavém kabátě, svíral kytici jemně bílých lilií, stoje u vchodu bytu své milované Anny. Dnes měl být významný den – měli se seznámit s jeho rodiči. Srdce mu bušilo vzrušením, představoval si, jak Annu představí matce a otci, jak budou všichni společně u večeře smát. Osud však chystal ránu, ze které se těžko vzpamatovává.
Dveře vchodu vrzly a na prahu se objevila Anna. Její vzhled ostře kontrastoval s tím, co očekával: místo slavnostních šatů měla na sobě ošoupané tepláky, vlasy nedbale stažené, obličej bez špetky make-upu. Vypadala, jako by nikam nechtěla jít.
„Lilie nepotřebuju,“ odsekla chladně, odstrčivši kytici. „Václave, nechci tě klamat. Mám jiného. Je starší, úspěšný, může mi dát vše, o čem snila. Ty jsi hodný, ale… nejsme si souzeni. Promiň.“
Její slova, ostrá jako břitva, ho projela naplocho. Václav neodpověděl. Nenamítal, neprosil o vysvětlení. Kytice, která před chvílí symbolizovala jeho lásku, dopadla do odpadkového koše. A s ní se zdálo, že se rozbily všechny jeho naděje. Odešel, cítě, jak v hrudi narůstá tupá bolest.
Kavárna „Levandule“ ho přivítala teplem a vůní čerstvé kávy. Bylo to jejich místo s Annou, kde trávili večery, smáli se a plánovali budoucnost. Teď tu vše připomínalo zradu. Václav usedl k okennímu stolku, objednal si espresso a ponořil se do myšlenek. Jak to mohla udělat? Proč neřekla nic dřív? Proč zvolila zrovna dnes, kdy měla poznat jeho rodinu?
Doma čekali rodiče. Maminka už asi prostřela stůl, připravila oblíbený porcelán a chystala se na setkání se „synovou ideální dívkou“. Václav cítil stud, že bude muset vysvětlit pravdu. Nezasloužili si takové zklamání. Jazz tiše linoucí se z reproduktorů jen umocňoval jeho stesk. Vzpomněl si, jak se Anna v poslední době odtahovala, jak se objevovaly drahé šperky, které vysvětlovala „prémiemi“. Jak mohl být tak slepý?
Náhle jeho pozornost upoutal stůl naproti. Seděla tam dívka s kaštanovými vlasy staženými do nedbalého drdolu. Její oči, plné slz, hleděly do temnoty za oknem, jako by v ní hledaly odpověď. Václav si pomyslel: „Co je to za den? Všem se dnes láme srdce?“
Dopil kávu a zamířil k východu. Cestou náhodou zavadil o její tašku.
„Promiňte, já nechtěl…“ začal.
„To je v pořádku, dnes je asi den omluv,“ odpověděla, donutila se k úsměvu. Její hlas, měkký a lehce se chvějící, ho zastavil.
Nevěděl, proč se s ní dal do řeči. Možná proto, že její smutné oči odrážely jeho vlastní bolest. Jmenovala se Klára. Vyprávěla, že ji přítel, se kterým snila o svatbě, opustil slovy: „Jsi na mě příliš obyčejná.“
„Myslela jsem, že obyčejnost je upřímnost,“ povzdechla si, upravujíc si pramen vlasů. „Ale on chtěl loutku, ne mě.“
Klára mluvila, jako by vylévala svou duši, a Václav cítil, jak její slova rezonují s jeho příběhem. Sdílel svůj žal a mezi nimi se rozvinul rozhovor, lehký, ale plný vzájemného porozumění. Cizímu člověku bylo kupodivu snazší se otevřít.
Vtom zazvonil telefon. Matka.
„Václave, kde jste? Čekáme! Bramboračka už vychladla!“ její hlas se chvěl netrpělivostí.
Václav si představil, jak se na kuchyni popohání, a pochopil, že ji nemůže zklamat.
„Budu tam za chvíli,“ odpověděl, pak se podíval na Kláru. Šílený nápad mu probleskl hlavou.
„Zahraj moji nevěstu. Jen na hodinu. Pak zmizím z tvého života.“
Klára překvapeně pozvedla obočí, ale pak se zasmála:
„Ty jsi snad dramatik? Kde bereš takové nápady?“
„Rodiče tolik čekali… Nechci je zklamat,“ vysvětlil.
Zamyslela se, pak přikývla:
„Dobrá. Tvé oči… Je v nich tolik bolesti, že nemůžu odmítnout. Navíc dnes jsme oba v podobném trápení. Pomůžu ti. A večeře přece nesmí přijít vniveč!“
Cesta k rodičům uběhla ve spěchu. Václav vyprávěl: „Rádi chodíme po náplavce… Potkali jsme se v knihkupectví… Ano, Klára, ale všichni jí říkají Klárka.“ Naslouchala pozorně, zapamatovávajíc si detaily, jako by se připravovala na divadelní roli.
„Jsi si jistá, že chceš lhát?“ zeptal se před dveřmi, když ji viděl nervózně pohrávat si s pramenem vlasů.
„Dnes jsem unavená z pravdy,“ odpověděla Klára, vzavši ho pod paží. „A budeme si tykat, vždyť jsme pár, pamatuješ?“
Matka v slavnostních šatech se vrhla obejmout „nevěstu“. Otec, obvykle zdrženlivý, zářil úsměvem:
„Konečně Václav přivedl takovou krásku! Kláro, povídej, jak jste se poznali?“
U stolu Klára rozkvetla. Vyprávěla o své práci v knihovně, lásce k vinylům a kočkám, smála se otcovým vtipům. Václav se na ni díval a nemohl uvěřit: před pár hodinami se jeho svět zhroutil, a teď se usmívá, poslouchaje tuto neznámou dívku, která tak přirozeně zapadla do jeho života.
Rodiče byli nadšení. Václav cítil lehkou výčitku za podvod, ale zároveň věřil, že všechno bude dobré. Klára ho okouzlila svou upřímností a laskavostí. S Annou to bylo jiné – vždy stanovovala podmínky, žádala víc. Snažil se jí vyhovět, dával dárky, ale nakonec se z něj nestal „její ideál“.
Když ji doprovázel, požádal o její číslo:
„Musím ti poděkovat za záchranu. Co tě pozvat někam?“
„Hodinový„Hodinový pohádkový příběh už skončil,“ usmála se, ale číslo mu přesto dala.