Dnes jsem si znovu uvědomil, kdo je pro mě důležitý.
Můj nejlepší kamarád, Stanislav Novák, kterému všichni říkají Standa, nedávno dostal místo vedoucího oddělení ve velké firmě v Brně. Byla to zasloužená pozice – pracovitý, spolehlivý, nikam se nehrne, ale postupuje jistě. V práci mu blahopřáli stručně. Standa jen opatrně usmál, poděkoval a slíbil, že udělá vše pro to, aby tým jeho jmenování nelitoval.
Nejvíc se radovala jeho maminka, Ludmila. Byla to ona, kdo ho jako dítě tahala po doktorech, sháněla doučování, kupovala zimní bundy a šetřila z penze na jeho studia. Trvala i na tom, aby kolegům přinesl domácí pohoštění – koláče, saláty, obložené chlebíčky. Přestože Standa zpočátku odmítal, nakonec souhlasil. Nedokázal ji zklamat.
Večer před oslavou šel k mamince pro jídlo. Ta měla ale zrovna termín u kardiologa, tak vše nachystala do lednice – pečlivě zabalené. V polední pauze Standa nechtěl všechno tahat sám, a tak požádal o pomoc novou kolegyni Janu. Ta ochotně přijala.
Jana, světlovlasá s hnědýma očima, byla typem ženy, kterou si všichni všimnou. V kanceláři o ní šeptali – prý má na Standu slabost, často se usmívá, hledá záminky, aby se s ním svezla…
Vešli do matčina bytu, skromného, ale útulného. Standa otevřel lednici a začal vyndávat krabičky. Jana se posadila na židli a rozhlížela se.
“Tady je tak příjemně… Jako u babičky. A kdo to je?”
Z pokoje vyběhl černý pejsek a začal na nezvanou návštěvnu vrčet.
“To je Moucha,” vysvětlil Standa a zvedl ji do náruče. “Neboj, je hodná.”
“Moucha? Zvláštní jméno,” ošklíbla se Jana. “Ať mi nelezla na nohy. Roztrhne mi punčochy.”
Standa ztichl. Její nevrlost ho zranila. Ale to nebylo všechno – z chodby se vyvalil vykrmený černý kocour a důstojně se mu otřel o nohy.
“A tohle je Hrabě,” řekl Standa něžně a vytáhl z lednice vařenou rybu. “Počkej, miláčku, tady máš večeři.”
Jana ustoupila ke dveřím.
“To je tady jako v zoo. V tak malém bytě pes i kočka? To musí být nehygienické… Chlupy, pachy… Tvá maminka nemá náhodou alergii?”
“A ty máš?” zeptal se tiše Standa.
“Já? Ne… nevím. Nikdy jsme domácí mazlíčky neměli. Nemám je ráda. Jsou špinaví…”
Standa mlčky dokončoval balení. Úsměv mu zmizel z tváře. Jana stála opodál a opakovaně odháněla psa, který jí očichával boty.
“Večer je vyvenčím,” pronesl konečně Standa. “Mamka se bude zlobit, že je překrmuju, ale jak jim odolat?”
“A ještě na ně ztrácet čas… No, někdo to dělat musí,” ušklíbla se Jana a nedočkavě zamířila ke dveřím.
Cestou zpět do práce povídala o novém menu v kantýně, o sukni kolegyně z účetního, o tom, jak se šéfová z personálního počtvrté vdala. Standa šel potichu, jen občas přikývl. Hlava mu hučela jedinou myšlenkou: “Prázdnota. Přetvářka. Cizí člověk…”
V kanceláři už na něj čekali – předali mu termohrnek, objali ho, poplácali po rameni. Po práci se všichni sešli u stolu, trochu se napili, hodně jedli. Jana se neustále motala kolem – jeden vtip, pohled, nabídka odvozu. Ale Standa jen klidně odpověděl:
“Promiň, spěchám. Čeká mě důležitá schůzka.”
Doma ho čekala maminka.
“Tak jak to dopadlo?” usmála se, když otevřela dveře.
“Všechno perfektně, mami. Tvoje koláče zmizely první. Říkali, že chutnají jako z cukrárny. Na mě už ani nevzpomněli.”
“A co ta holka, se kterou jsi dnes přijel – Jana? Sousedka ji viděla, prý pěkné děvče. To je ona?”
“Ne. Jen kolegyně. A vlastně… zatím nikdo není. Tehdy jsem ti to řekl jen proto, abych tě potěšil. Promiň.”
“No dobře. Ale až se objeví – jaká by měla být ta pravá?”
Standa se zamyslel.
“Skromná. Laskavá. Chytrá. A… musí mít ráda tebe. A Hraběte. A Mouchu.”
Maminka se usmála.
“Ach, Stando, hlavní je, aby měla ráda tebe. Pak přijme i nás všechny. I toho lysého kocoura s povahou.”
Přikývl. Pak vzal vodítko, zavolal oba své “mazlíky” a vyšel ven. Všichni tři proběhli dvorem jako za starých časů, kdy všechno bylo jednoduché – maminka doma, v batohu houska, v náručí štěně, na rameni kocour. A před nimi – celý život.
Maminka se dívala z okna a zaťala pěst.
“Třicet let, vedoucí oddělení, a v duši pořád dítě. Ať ti Bůh dá opravdovou lásku, synku… A ať vás má ráda všechny dohromady. Hraběte. MJeště chvíli stála u okna, dívala se, jak se za nimi zavřely dvěře, a pomyslela si: “Jen ať se najde ta, která bude stát o to všechno – o tebe, o nás, o ten náš malý, hlučný, milovaný svět.”