Setkání, které změnilo vše: Srdce plné koček

Dobré zprávy

Srdce plné koček: setkání, které změnilo vše

Alena do rodné vesnice u Vltavy, hodinu cesty od Plzně, zajížděla jen zřídka. Po škole odešla do města a návštěv v rodném kraji bylo jako šafránu. Život jí vždycky našel důvod, proč nepřijet. Naposledy tu byla na pohřbu rodičů a na narozeninách mladší sestry Jitky, která zůstala v rodném domě. Telefonáty se sestrou v Aleně probouzely stesk po mládí, po bezstarostných dnech. Letos se rozhodla: děti a vnoučata se rozutekli a jí, osamělé důchodkyni, se zachtělo nadechnout vzduchu dětství, projít se bosky po měkké trávě, pobýt chvíli v rodných zdech, byť jen krátce.

Jitka sestru dlouho lákala, ať přijede na návštěvu, trochu se odreaguje. Léto bylo plné jahod a brzy začnou houby – může zásobit spíž na zimu! Bude čím hostit a sama si pochutnávat, vzpomínajíc na rodné místo. Domy ve vsi byly pevné, ulice lemovaná zděnými dvojdomky – památka na časy, kdy družstvo vzkvétalo. Předseda, válečný hrdina, udělal z vesnice vzor: postavil kulturní dům, ordinaci, školu – nejlepší v okrese. Dodnes na něj vzpomínali s úctou.

Alena kráčela ulicí bez spěchu. V jedné ruce starý kufr, přes druhou přehozený kabát. Místní zdravili a ona odpovídala, i když tváře nepoznávala. Zdálo se, že ani oni si ji nepamatují, ale na vesnici se to tak dělá – cizince nelze nechat bez povšimnutí.

„Alenko! To jsi ty?“ ozvalo se u prodejny.

Alena postavila kufr a zadívala se na ženu.

„Věrko! Malá!“ Rozzářila se, když poznala kamarádku z dětství.

„Koukám – ty, není ty?“ začala rychle Věra. „Hned jsem tě zahlédla, ještě na konci ulice! Na dlouho k nám?“

„Uvidíme,“ vyhnula se odpovědi Alena s pokrčením ramen.

„Ale máme novinky! Zastav se, poklábosíme!“ Věra zářila, nakažlivá radostí.

„Tebe by člověk neuposlechl!“ zasmála se Alena a nechala se vtáhnout do její nálady.

Z obchodu vyšel starší muž s malým sáčkem. Cestou se oběma lehce uklonil. Alena odpověděla úsměvem a přikývnutím. „Čistá košile, ale pomačkaná, šedivý vous a knír pečlivě zastřižený,“ všimla si. „Vidět, že osaměl nedávno.“

„Kdo to je?“ zeptala se Věry, když muž odešel.

„To je Jan, byl tady veterinářem,“ mávla rukou kamarádka. „Dobrý chlap, ale když odešel do důchodu, jako by mu trochu ujely koleje. Manželka ho opustila, odjela do města. A on teď žije s kočkami, celý důchod na ně utrácí. Sbírá tyhle toulavé, nemocné, zmrzačené. Léčí je, dokonce operuje, říkají!“

Za týden Alena potkala Jana ve stejné prodejně. Nakupovala mouku na koláče, ale pětikilový pytel byl nečekaně těžký. Postavila ho na lavičku, aby si odpočinula.

„Pomůžu vám,“ ozval se potichu. Jan stál vedle. „Jsme stejnou cestou. Vy vezmete můj sáček s plenkami a já váš pytel.“

„Plenky?“ podivila se Alena. „Na co vám?“

„Ne pro mě,“ zarazil se Jan. „To je pro Moura, mého kocoura. Má poškozenou páteř, nemůže chodit, jen se plazí. Představte si, jak je mu trapné být špinavý? Takže mu musím…“

„To je něco!“ žasla Alena. „A kolik jich tak máte?“

„S poraněnou páteří? Jen Mour. Pak dva třínožky, jeden bez oka, jeden bez ocásku. Nesmějte se! Ocas je pro kočku jako noha, pro rovnováhu i krásu!“

„To vám řekli sami?“ usmála se Alena, nedokázala si pomoct.

Jan se zamračil, její smích bral jako posměch.

„Promiňte, Jane,“ zarazila se. „Mluvíte o jejich pocitech tak jistě, jako by s vámi rozmlouvaly. Mimochodem, říkejte mi Alena.“

„Ano, Aleno, neuvěříte, kolik toho vám mohou říct!“ ožil. „Jejich tvářičky prozradí všechno: radost, křivdu, lásku.“

„Proč zrovna kočky? Jste přece veterinář, pracoval jste se všemi zvířaty. Nejsou chytřejší, užitečnější?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou pevně. „Kočky jsou lidštější než lidé.“

„Mohu se přijít podívat na vaše svěřence?“ usmála se Alena.

„Budeme čekat,“ odpověděl a položil si ruku na srdce.

Ten večer Alena, s čerstvě uvařeným švestkovým povidla v ruce, zamířila k Janovi. Jitka jpřihodila jí tašku s teplými koláčky: *”Jan miluje moje koláče, tvrdí, že lepší nejedl!”*

Rate article
Add a comment